Ďáblova modlitba

aneb cesta do hlubin depešákovy duše. Jmenuji se Filip Macháček a jsem diagnostikovaný depešák. Jeden z milionů.

Trpím virem nakažlivějším než H.I.V. Nakazil jsem se před více než 20 lety od jednoho ze svých nejlepších kamarádů. Stačilo málo.

Stačilo jedno odpoledne strávené ve společnosti starého, zaprášeného kotoučáku s páskou, na kte­ré byla nahrávka jednoho z nejklasičtějších alb Depeche Mode Some Great Reward. Strojový rytmus nahrávky plné industriálních ruchů, přesto však písničkové a melodické, si mě okamžitě získal. Mé hudební sebevědomí tehdy dostalo pořádný výprask. Olympic i Status Quo byli v tu chvíli součástí mé soukromé hudební prehistorie. Jejich originální emcé nosiče byly okamžitě odsouzeny k vylámání ochranných paciček a nemilosrdně přehrány posly budoucnosti. Stařičká kytara zmizela ze zdi. Na její místo přišel čtyřstránkový poster z „Bravíčka" a na něm čtyři kluci, kvůli kterým moje matka léta pochybovala o mé sexuální orientaci. Od té chvíle nebylo pochyb, kam a jakým směrem se bude ubírat můj hudební život. Hltal jsem vše, co bylo s Depeche Mode spjato a bylo možné v té době sehnat. Můj pokoj se změnil v modlitebnu, kde jsem každý den uctíval své božstvo. V mém šatníku to vypadalo jako u funebráka. Co jsem neměl, půjčil jsem si od kamarádů. Kvůli cvočkům na kožen­kovou bundu jsem jel až do Prahy. Celé prázdniny jsem plantážil na borůvkách jen proto, abych si mohl koupit italky s kováním. Dodnes se divím, jakou nezměrnou trpělivost se mnou rodiče měli. Slyšet stokrát denně People Are People se muselo rovnat pobytu na Guantánamu.

ZROZENÍ KULTU

Depeche Mode. Kult. Kapela s desítkami milionů prodaných nosičů. Ale taky parta obyčejných kluků, kteří dodnes nedokáží pochopit hysterii, která je doprovází na každém kroku. Není to tak dávno, co jsem měl možnost strávit pár dní s jejich tehdejším členem, dodnes obrovsky populárním Alanem Wilderem. Seděli jsme spolu k ránu v jednom pražském klubu a já mu vyprávěl svůj příběh. Příběh kluka z malého města, který depešáctví obětoval své mládí a který si „depeš" dodnes nese jako stigma. Vyprávěl jsem mu, co pro nás Depeche Mode znamenali, jak jsme se kvůli nim prali a byli biti, jak byli tapetami našich pokojů a hudbou našich životů. Nechápal. Ale věřil. Neslyšel ten příběh poprvé. Co je tím šémem, který byl vložen do perpeta mobile wzvaného Depeche Mode? Alan Wilder nevěděl.

Říkal mi: „Sáhni si na mě, jsem obyčejný kluk, který má rád margaritu, pivo a holky stejně jako ty. Jediný piedestal, na kterém jsem kdy stál, byly Corbijnem nadesignované kostky na Devotional tour." Musel jsem mu dát za pravdu. Pro tu chvíli. V hlavě mi přitom jel celý můj depešácký život. Bulharské kulturní středisko v Praze Na Příkopech a mé první vlastní depešácké al­bum Black Celebration. Dodnes jsem své tetě vděčný za to, že mí na ni tehdy dala stovku. Fronta před táborským Supraphonem při vydání tuzemské licence Music For The Masses s dodnes legendár­ním průvodním slovem Miloše Skalky. Zklamání, když jsem se nestal jedním z těch více než patnácti tisíc vyvolených, kteří měli to štěstí a dostali se 11. 3. 1988 do Sportovní haly. Chvění, které mě ovládalo dlouho před mým prvním koncertem, každo roční depešácké tábory na Písecku. A taky desítky skvělých kamarádů, kteří to měli stejně jako já. Těšení na každý sraz, i kdyby měl být třeba v Dolním Bukovsku, a tisíce hodin strávených opakovaným poslechem několika desítek skladeb. A taky smutky a hořkosti, jako když v rámci Violation Tour vyne­chali Prahu, když DJs na diskotékách lámali desky Depeche Mode, protože je nechtěli hrát, nebo když musel být člověk dnes a denně konfrontován s nepochopením svého okolí.

SÍLA V JEDNOTĚ

Kult tvoří lidi. Kult nespadne z nebe a nenarodí se z panny. Kult Depeche Mode v Čechách tvořily tisíce nadšených fanoušků, kteří bezprostředně po březno­vém koncertu Depeche Mode v roce 1988 začali za­kládat tzv. L.O.M.y (Landscape Of Moon). Depešácké hnutí už nikdy nebylo tak silné jako na přelomu 80. a 90. let. V každém větším městě vznikaly depe­šácké buňky, které pořádaly „osvětové" akce a vzájemně se informovaly o novinkách na scéně. Organizační strukturu fanouškovské základny završo­val oficiální fanclub kapely v Čechách a na Slovensku nazvaný Depeche Mode Friends. Ten připravoval ak­ce většího rozsahu a také první celostátní sraz, který se konal, tuším v roce 1991 v Písku, kde existoval je­den z nejagilnějších L.O.M.ů u nás. Která z kapel se počátkem 90. let mohla v Čechách prezentovat tím, že její fanoušci pořádají pravidelné srazy se stovkami návštěvníků? Dovolím si tvrdit, že jedině Depeche Mode. Obrovská vlna euforie, která se zvedla po prv­ním koncertě, z Depeche Mode v Čechách udělala celospolečenský fenomén. Nebylo měsíce, kdy by se v některém z měst nekonal nějaký sraz, na který se sjížděli fans z celé republiky.

TÁTO, DEJ SEM CVOČEK

Samozřejmostí byl náležitý styling. V Praze se depešáčtí ultras pravidelně scházeli u stanice metra Muzeum. Dominovali samozřejmě Davidové Gahanové. Frontmanův účes byl méně technicky náročný, než odbarvená trvalá Martina Gora. Outfit byl vytvářen po vzoru pejska a kočičky vařících dort. Nosilo se vše černé, co bylo dostupné. Jedno, jestli to bylo od kamaráda nebo po otci. Barety a bundy a kabáty s kovovými aplikacemi - cvočky do tvaru písmen DM. Kožené bundy - typické „křiváky" se rozšířily až po revoluci. Obuv musela být samozřejmě kožená a rovněž černá. Dominovali tzv „italky", kožené boty s kováním. Sehnat je znamenalo vyvinout nadlidské úsilí. Občas se obje­vily v obuvi ve Štěpánské ulici v Praze, povětšinou byly na objednávku na burzách. Po roce 1989 se k nám na srazy začaly dovážet i do té doby nevídané doplňky, jako například nášivky s depešáckou tematikou. Takové, jaké byly do té doby výsadou „metaláků". Dodnes si vybavuji, kterak jsem se účastnil prázdni­nového depešáckého výletu na Orlík. Desítky černooděnců navlečených v kůži, s vlajkami přes ra­mena hrdě pochodovaly skrze vesnice, kde se za­stavil čas. Jaký poprask to tehdy způsobilo, je asi každému jasné.

PROČ ZROVNA DEPEŠ?

Pokud bych měl z osobní zkušenosti říct, co mě na celé „té věci" tak přitahovalo, pak musím na prv­ním místě uvést hudbu. Depeche Mode v 80. a 90. letech bezpochyby produkovali skvělou muziku. Byli příjemným závanem na hudební scéně zmítané matějsko-pouťovými zpěváky s účesy horší­mi než druholigoví fotbalisté a hard rockovými barbienami typu Van Halena. Byli jedni z prvních, kteří své tracky remixovali nebo si je nechali remixovat. A i fanoušci Depeche Mode byli v tu dobu jedni z nejprogresivnějších. Zeptejte se dnes třeba tako­vého Aleše Blehy nebo Michaela Buriana, co pro je­jich další životní směřování Depeche Mode zname­nali. Byli to právě Depeche Mode, kteří v době Violation Tour popularizovali acid house a celou ta­neční scénu. Kromě muziky tu ale byla i image a nesmírně poutavá vizuální prezentace kapely, jdoucí ruku v ruce s genialitou Antona Corbijna.

VOLNÝ PÁD

Depešácké hnutí v Československu kulminovalo na začátku 90. let. Na jeho postupné ochabnutí měly nesporný vliv otevření hranic a nával obrovského množství nové muziky, vynechání Československa kalendáře Violation Tour a následné směřování ká­lely do rockovější polohy. Když se 18. 6. 1993 po pěti letech vrátili do Prahy, čekala je poloprázdná Sparta. Pro ty, co zažili šílenství před pěti lety, byla druhá pražská zastávka Depeche Mode nepochybně vystřízlivěním. Výrazná změna image frontmana Gahana, jeho evidentní drogová závislost a příklon kapely ke klasickému pódiovému stage setu (bicí, kytara, backvocalistky) řadu fans odradila. Koncerty Depeche Mode ztratily punc rockové mše. Následující odchod Alana Wildera už jen podtrhl krizí kapely. Svůj vliv to samozřejmě mělo i na fanouškovskou základnu, kterou opustila řada ultras. Ty tam byly časy, kdy se na celostátní sraz pronajímala pražská Lucerna. Jednotlivé L.O.M.y zanikaly nebo výrazně omezily svou činnost. Na čas se odmlčeli i Depeche Mode Friends. Přesto každá další zastávka Depeche Mode v Čechách znamenala vypro­danou halu a fantastickou atmosfé­ru. Jen už tu nebyl ten, pro začátek 90. let, typický „klubismus".

SOUČASNOST

Současná scéna je nepochybně diametrálně odlišná od té oldschoolové. Nechci říct, že je horší. V každém případě je ale jiná. Výjimečné srazy přilákají jen desítky nejvěrnějších. Jádrem scény se stala internetová fóra. Cyber fanouškovství totálně převálcovalo osobní setkávání, internetový download zničil kouzlo šumějících emgetonek jdoucích z ruky do ruky. Netvrdím, že si občas se zálibou nepřečtu nadšené diskuze oslavující každý nový podnět, který kapela vyšle do světa. Nebyl jsem jiný. Jen jsou pro mě dnes Depeche Mode úplně jinou kapelou. Pořád ka­pelou mého srdce, přesto však nikoliv tak nekriticky přijímanou jako v minulosti. Dalo by se říct, že mé depešácké srdce je stejným perpetem mobi­le jako Depeche Mode sami. Nedávno jsem se pot­kal s jedním starým známým, dodnes aktivním po­řadatelem depešáckých srazů. Povídá mi: „Scéna žije!" Jeho optimismus živí téměř vyprodaný Eden, který v červnu opět po letech přivítá depešácký cir­kus. A taky nadšeně přijímaný singl Wrong, který je předzvěstí očekávaného alba Sounds Of The Universe. Už teď vím, že v Edenu ani v Bratislavě nebudu chybět. Jmenuji se Filip Macháček a jsem depešák.

PS: Věnováno Danielovi Stýblovi.

Zdroj: Report, autor: Filip Macháček