Depeche Mode v Praze 14.1.10 - V náruči svého publika

Depeche Mode v Praze 14.1.10 - V náruči svého publika

Symbióza, synergie, společná radost a nadšení..asi tato slova nejlépe charakterizují to co se dělo 14.1.2010 v pražské O2 Aréně. Chladným podvečerem duní před branami arény pokřik: Depeche Mode! Depeche Mode! Depeche Mode!

To již tisíce fanoušků netrpělivě čekají na půl sedmou, kdy se brány mají otevřít. Někteří čekají již několik hodin, jsou promrzlí, unavení, jenže tento večer je prostě výjimečný a tak projít vchodem, do jindy vcelku obyčejné O2 Arény, znamená vstoupit do jiného vesmíru, kde vše je téměř dokonalé, a to doslova. Do vesmíru, kde sice všichni chodí v černém, ale jejich oči a srdce, tak jasně září štěstím, kde nic není triviální a vše má najednou význam, kde vše je naše, i když jen pro tento večer.

Čas pokročil, v hale doznívá předkapela Nitzer Ebb, ale předkapela, to není ten správný výraz, spíš by se hodilo říci speciální hosté, není snad kromě Front 242, jiná kapela, jíž by vystupování před Depeche Mode slušelo více. Nitzer Ebb, jedni z nejúspěšnějších projektů, které objevil šéf legendárních Mute Records Daniel Miller, to bylo vlastně ještě v bájných dobách, kdy rozdělení na komerční a nezávislé bylo jasně dané a popletl si je jen ten, kdo neměl oči a uši.

NEP mají velkou část společné historie s Depeche Mode, a navíc se měli československému publiku představit už při prvním koncertě Depeche Mode v Praze v roce 1988, ale nejspíš díky zmatkům v tehdejší komunistické administrativě, zněli 11.3.1988 v Praze Nitzer Ebb pouze z reproduktorů. Leden 2010 vše napravil. Dvě výjimečné legendy, každá ve svém žánru naprosto mimo měřítka, opět a krátce po sobě na jednom podiu, kdo má v srdci Depeche Mode a vše co se jich týká již nějakou dobu a ne jen pár let z 21. století, moc dobře chápe, jak výjimečná konstelace hvězd se udála.

Nitzer Ebb odehráli s jednou změnou svůj standardní set, který hrají na tomto tour s Depeche Mode a dá se říct, že především fanoušci v kotli reagovali velmi dobře, a teď už sálem zní Martinem sestavený DJ set, který svou monotónností očekávání ještě více graduje, až dokonce trochu znervozňuje, ale to už se naštěstí rozsvicuje znak DM v Corbijnově šifrovaném provedení...tep se začíná zrychlovat, jak to, že je to pokaždé stejné, přesně víte co přijde, ale ten okamžik před vypuknutím celé show cítíte nepopsatelné a neporovnatelné vzrušení... znějí úvodní tóny intra a hlavou mi běží kolikrát už jsem v životě takhle bezděčně a spontánně vystřelil ruce vzhůru za doprovodného skandování: "Depeš mód! Depeš mód!Depeš mód! Někomu to může připadat šílené, vždyť jde jen o hudbu, ale prostě si nelze pomoc, těch několik tisíc lidí v publiku bere tuhle záležitost pojmenovanou po francouzském módním plátku, naprosto vážně, patřím mezi ně a dělá mi to potěšení.

A už jsou zde, nejprve doprovodní muzikanti, Christian a Peter, a poté už pan Andrew John Fletcher, pan Martin Lee Gore a jako poslední, hluboce se klanící frontman, ikona, neunávný hrdina historie pop music, ničím nezdolatelný pan Dave Gahan, pro někoho arogantní namyšlený chlápek, ve skutečnosti je to, ale stále ten skromný kluk z Basildonu, který má na podiu jedinou touhu a přání nezklamat a potěšit své fanoušky. Hala bouří. "In Chains" píseň o svázanosti, z níž není možné se vymanit, a přesto a nebo právě proto přináší uspokojení, nastupuje pomalu, klidně a přesto ničivě, kotel už se vaří...A teď už je řádně přiloženo, "It was the wrong plan, In the wrong hands, The wrong theory, For the wrong man, The wrong eyes, On the wrong prize, The wrong questions, With the wrong replies" přímo omamný finiš jednoho z nejlepších singlů historie kapely, úderný políček všem těm, kteří třicet let starou kapelu, cpali do starého železa, to oni byli wrong, Depeche Mode jsou stále schopní vést sami sebe vlastní cestou a tahle píseň je důkaz. Wrong!

A to už následuje Hole To Feed a objevují se svítící tyčinky nad hlavami fanoušků, předem dohodnutá společná akce, i když se někomu mohlo z jeho pohledu zdát, že jich není dost, Dave tyčky okamžitě zaregistroval a bylo jasně zřetelné, že byl mile překvapen, thank you, ha ha ha, Good Evening Pra-a!!! A přichází první sáhnutí do minulosti, rok 1993... a báječná Walking in my shoes, u téhle skladby můžete vzít jednoho fanouška Depeche Mode po druhém a snad každý Vám odpoví, že tuhle píseň miluje, klasičtí Depeche Mode v plné parádě, doplnění corbijnovsko-poeovskou projekcí, fantastická atmosféra. Daveův hlas zní velmi čistě a bez zaškobrtnutí, všichni pod podiem jedou s Davem na 100%. Následují další čtyři, dnes už klasické hity, It´s no good je prvním z nich, ironická skladba s výborným live zpracováním, následuje "A Question of Time" a ať je nám dvacet nebo čtyřicet, zase jako vždy skáčeme, Dave se předvádí, pobíhá po podiu a především, jestli jsem ho loni po záznamech z Lucemburska kritizoval, že už by se měl přestat točit, protože už to nemá ten švih a drajv jako za mlada, tak teď to musím vzít zpět, ten chlap má znovu svou sílu a energii...píseň končí hypnotickým společným vytleskáváním posledních vteřin Davea a jeho publika, a je to další ze jskvělých momentů celé show, diváci se spolu se zpěvákem stávají živým metronomem.

Otázka času skončila a následuje Precious, píseň, která před 5 lety vrátila Depeche Mode do rádií, Dave zpívá velmi procítěně tuto skladbu napsanou Martinem pro jeho děti, a u Martina je možné zahlédnout v očích slzy..a nebo jsou to jen třpytky?...

Emoce jsou zase vystřídány taneční písní, Mart za syntezátory a to už úvodní klávesový part World in my Eyes vyplňuje prostor a koncert se stává jednou velkou party, Dave přichází na molo, aby si všichni mohli pečlivě prohlédnout "všechny ostrovy v oceánu a všechna nebesa v pohybu"...trademark violatorských dob je vystřídána dalšími silnými emocemi, Martin si bere mikrofon a zní úvod písně, která patří mezi skladby, které Depeche Mode v Praze zatím nikdy nehráli, jmenuje se Insight. Někdo hlasitě zpívá s Martinem, další stojí se zavřenýma očima a sepjatýma rukama, mnoha se lesknou opravdové slzy v očích, prý pop-music, cheche...takhle nikdo z fanoušků kapely tuhle hudbu nebere, jak kdysi řekl novinář Paul Morley, "beru hudbu téhle kapely vážně, že je to až komické", jistě každý z jejich příznivců to vše prožívá jinak, někdo potřebuje být slyšet, někdo si vychutnává každý moment pohledu na skupinu, ale nikdo se nebojí, že se ten kdo stojí vedle něj bude jeho pocitům vysmívat, to je ten jiný vesmír, který jsem zmínil v úvodu, je přímo očistný, můžete být sami sebou. Mr. Gore přichází na molo, aby všem připomněl: "You gotta give love"..


kdo se nepropracoval k slzám, dostává druhou šanci, Home... k této skladbě mám takový ambivalentní vztah, na Ultra jsem ji vždy přeskakoval, jelikož aranžmá k duchu této písně mi prostě neseděly, vím, jak se o nich Alan Wilder vyjádřil pochvalně, jenže "Home" je ta nejniternější zpověď a ta nepotřebuje smyčce či dusavý podklad, a Martinova vystoupení na Tour of the Universe s touto písní to vše jen potvrzují, všechny ta síla této skladby už je v tom textu, zpíváte si s Martinem a sledujete jak vyzpívává "Feels like home I should have known from my first breeeeeath" a musíte být prostě dojatí...Martin prochází s úsměvem a diriguje své publikum... ale publikum zpívá dál, teď již diriguje dokonce sám Dave Gahan, který děkuje za skvělé ovace a představuje Martina L. Gorea...

Je třeba se zase rozjet, a proto přichází v pražské premiéře Miles Away/ Truth Is!! Mám tuhle skladbu rád od prvního poslechu Sounds of the Universe a koncertní aranžmá ji zvedá ještě o další procenta, parádní jízda, následuje Policy Of Truth, další violatorský singl, Gordeno má ale syňtáky nastavené trochu na jiné zvuky, vše zachraňuje přibíhající zvukař. Fannoušci v kotli nafukují balónky, které postupně vzlétavají nad hlavy a publikum se baví a baví se i frontman, který si přichází také zahrát s nafouknutým balonkem, který posílá do publika. Nálada graduje, přichází opět návrat ke skladbám z roku 1993, In your room a především I Feel You, jež je jedna z nejlepších koncertních písní, i když mnoho fanoušků by ji chtělo z papírového setlistu vyškrtnout, přímo naživo vám dojde, že je to nemožné, to je totiž další z vrcholů, stejně jako Enjoy the Silence, kdy někteří fanoušci nasazují královské koruny, není jich sice tolik, ale nevypadá to vůbec špatně. Nepostradatelná koncertní hymna "Never Let Me Down Again" rozjetá Martinovým kytarovým riffem, stupňuje euforii, beztak už až po střechu napěchovanou, Dave Gahan se přímo "nese" na vlnách stvořených z rukou publika...po Never Let Me Down Again kapela odchází, ale to neměli dělat, hala se teď otřásá v samotných základech, fanoušci dupají, pískají skandují, buší na hrazení...

Přichází Gordeno a především Martin Gore, a ačkoliv je to téměř nemožné potom všem co v uplynulé hodině a půl proběhlo, přesto právě teď nás čeká vrchol večera, skladba One Caress, v roce 1993 se objevila nejprve jako b-strana singlu I Feel You, a po 17 letech si odbyla svou live pražskou premiéru, fanoušci uvítali Martina chorálem a ten v devocionálním nasvícení spustil nádhernou baladu, po jejímž skončení Dave Gahan přejmenoval Martina Gorea na "voice of an angel", úžasný moment...

Následuje moje nejmilejší skladba vůbec: "Stripped", Dave v černém tílku jakoby omládl o dvacet let, usmívá se a posílá polibek do publika, skladbu končí v hlubokém předklonu s hlavou v dlaních, věřte nebo ne, ale i s tímto mužem hýbou emoce, a tato skladba je tou, jež má vždy sílu zatřást i s Davem Gahanem, ale to již všichni dobře víme už od dob 101.

Hned poté přichází Behind The Wheel a po ní závěrečná Personal Jesus. K této písni není co dodat, to se musí zažít! Reach out and touch Dave!! Mr. Gahan několikrát děkuje pražskému publiku, až prostě zapomene říct see you next time, ale rozhodně ne úmyslně, možná je spíš trochu příjemně rozhozený z uplynulých minut, takovéhle publikum by si těžko na příštím turné nechal ujít.

Dave o pražském publiku nedávno řekl, že je "skvělé", po čtvrtečním vystoupení v O2 Aréně si dovolím tvrdit, že by jej označil za fantastické. Kapela odešla z podia, ale stále není nasvíceno, že by ještě přídavek? Nene, už se svítí...Celý koncert Depeche Mode byl nádherný zážitek srovnatelný s koncertem v roce 1998, a vy co jste si říkali, že to není úplně tak skvělé, přijďte příště do sekce pod podium a zaručuji vám, že budete z Depeche Mode nadšeni... tam totiž spojenectví mezi kapelou a jejich fanoušky cítíte velmi zřetelně.

Jak je jen možné, že kapela, jejíž skladby mnoho kritiků odsuzuje jako depresívní a temné, způsobuje svými vystoupeními, tolik euforie a tolik kladných emocí?


Názory Devotees (42)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa