Moskva 2006 - Depeche Mode ‘Třetí příchod’

"Můžou umřít. Já bych si neodpustila, kdybych nevyužila možnost být na koncertě Depeche Mode", řekla kamarádka a odpočítala kurýrovi 12 tisícibankovek za dva lístky. Vzala by si jeden, ale musela by za ten samý sektor zaplatit 8 tisíc. Spekulace okolo třetího moskevského koncertu Depeche Mode, nastaly po vyhlášení místa konání – vyšlo najevo, že místo tradičního Olympijského stadionu s kapacitou 18 tisíc lidí se koncert bude konat v Lužnikách s 8 tisícovou kapacitou. Bylo jasné, že se na všechny, kteří by chtěli vidět poslední největší pop-kult na Zemi, nedostane.

Chci utěšit všechny, na které se nedostalo. DM zajisté budou žít ještě dlouho a šťastně, jestli můžeme věřit slovům Martina Gorea, proneseným při interview Time Out, se svatá trojice pokolení třicátníků cítí a vypadá o mnoho lépe, než v 90. letech. Takže za pět let možná opět přijedou do Moskvy – s novým albem.

Srdečné pozdravy z Ruska

4. března se Depeche Mode, potřetí objeví v Moskvě. Předtím než se vypraví na celosvětové turné, věnované novému albu "Playing the Angel", prohlásil Martin Gore v interview s Albertem Kochem (Musikexperss/Planet Syndication), že nechce sedět v jedné místnosti s Madonnou, a vzpomněl, jak Andy Fletcher nosil dámskou lurexovou blůzu.

Čekání na Depeche Mode v Moskvě

Skupina Depeche Mode, objekt jednoho z posledních největších pop kultů na Zemi, byla dvakrát blízko rozpadu. První – v 1981, rok a půl po založení, kdy se Vince Clark, přední člen kvartetu, rozhodl věnovat se novému projektu. Druhý – v 1995, kdy se členové nejvíce nemluvného kolektivu na světě (fotograf a režisér Anton Corbijn rád říká, že mezi všemi jemu známými hudebními skupinami mají DM nejkratší uvítání) od sebe nejvíce vzdálili. Nástupce Clarka, klavírista Alan Wilder, který se nemohl zbavit pocitu, že ho nedoceňují, opustil Depeche Mode. A Dave Gahan, před nástupem odvykací léčby už skoro nic nevnímal. Dokonce, po přiznání Martina Gorea, velkou část 90. let prožil s myšlenkou, že aktuální album může být posledním. Nicméně, minulý rok Depeche Mode oslavili 25ti leté jubileum vydáním alba "Playing The Angel", které fanouškům připomnělo slavné časy rozkvětu skupiny. A tento týden uvidíme Davea Gahana, Martina Gorea a Andyho Fletchera na třetím moskevském koncertu na vlastní oči – ve skvělé formě a dobrém zdraví.


Albert Koch: V minulém roce Depeche Mode, oslavili 25 let. Předpokládali jste v 1980, že skupina bude existovat tak dlouho?

Martin Gore: Nepředpokládal jsem ani, že to skupina dotáhne do 1981. Nejdřív to bylo prostě hobby. Hráli jsme a zkoušeli jednou v týdnu – jen tak pro radost. Vystupovali jsme v malých klubech, a potom se o nás najednou zajímal Daniel Miller (zakladatel nahrávací společnosti Mute). Navrhl nám vystoupit jako předskokani u jeho tehdejších oblíbenců Fad Gadget a ještě jsme k tomu vydali první singl, na debut se neprodával špatně. Pravda, Miller nám pak říkal, že na první pohled jsme se mu moc nelíbili. Já ho naprosto chápu – Andy Fletcher si na našich prvních vystoupeních oblékal fialovou lurexovou blůzu mámy Vince Clarka. (směje se) Po koncertu s Fad Gadget a vydání našeho druhého singlu u Mute "Dreaming of Me", který byl hitem, jsme skupinu brali víc vážně.


Albert Koch: Jaká je vaše nejranější vzpomínka na Depeche Mode?

Martin Gore: Vzpomínám si, jak Dave poprvé přišel na zkoušku. Chtěli jsme ho postavit za drum-machine, ale v nějaké chvíli se chopil mikrofonu a zazpíval "Heroes" od Davida Bowie. Tehdy jsme pochopili, že teď ve skupině budeme čtyři. A taky si ještě vzpomínám na náš první koncert s Davem v malém klubu – to bylo fakt krutý. Dave, do skupiny vnesl nový rozměr, jakýsi element, který jsme neměli. Samozřejmě, že nevystupoval tak silně, jako dnes, ale měl kouzlo.


Albert Koch: Vince Clark byl ve skupině jen rok a půl. Co si myslíte, jaký osud by čekal Depeche Mode, kdyby zůstal?

Martin Gore: Myslím, že by nás naše nahrávací společnost vyhodila tak po druhém, třetím albu. Vince se moc nezměnil. Hodně písní, které teď píše pro Erasure, se podobá prvnímu albu Depeche Mode. Nicméně, kdyby se nám vedlo, společně s Vincem, by jsme se stali popovými hvězdami mládeže.

Albert Koch: Vy byste měl poděkovat Vincovi, vždyť díky jeho odchodu jste se mohl stát hudebním vedoucím skupiny.

Martin Gore: Skutečně, dal mi šanci, vždyť Vince byl hlavní hnací silou a absolutním lídrem. On se velmi chtěl proslavit a vydělávat peníze. A nám se zdálo, že mu to vyjde: on byl velmi cílevědomý člověk – pracoval v továrně na jogurty a vydělával týdně 30 Liber, z toho si 29,50 odkládal do budoucna. To je proč nás prostě zaskočila zpráva, že chce odejít od Depeche Mode. V ten čas jsem měl napsaných pár písniček, ale vůbec jsem nepočítal s tím, že by se hodili na hudbu, kterou jsme dělali s Vincem. Jednoduše řečeno, prostě mi ani nezbylo nic jiného, než obsadit jeho místo.


Albert Koch: Vince objasnil důvod svého odchodu?

Martin Gore: Se mnou dokonce vůbec nemluvil, dozvěděl jsem se o jeho odchodu od Andyho. Ale mám jednu domněnku. Vzpomínám si, že jsme jednou měli zkoušku, na kterou přišel Vince s třemi novými písněmi. Nacvičovali jsme si naše party a když musel z nějakého důvodu opustit místnost, tak jsme, aniž bychom se nějak domlouvali, řekli: "Co je to za šmejd? Tu blbost nemůžeme nahrát". Když se Vince vrátil, tak jsme mu to řekli. Možná se tehdy rozhodnul odejít.


Albert Koch: Na jeho místo ve skupině přišel Alan Wilder, se kterým jste nahráli klasická alba DM. Jaká byla vaše reakce, když v roce 1995 Alan oznámil, že odchází?

Martin Gore: Měli jsme schůzku v naší londýnské kanceláři. Vzpomínám si, jak jsem jel do toho domu metrem. Pak jsem v hledání podpory volal kamarádům, protože jsem pevně věřil, že je s Depeche Mode konec. Myslel jsem si, že nemůžeme pracovat dál bez Alana. A potom jsem si vzpomněl, že jsme bez něho vlastně byli i na samém začátku. To bylo prostě nějaký impuls a začali jsme hudbu dělat dál.


Albert Koch: Jaké období v historii skupiny vám zanechalo nejhezčí vzpomínky?

Martin Gore: Po vydání naší páté desky "Black Celebration" v 1986 jsme jeli na turné – už nikdy jsem neměl takovou radost z turné. Naše hudba začala znít jinak a lidem se to líbilo. Podle mě byl rok 1986 velmi úspěšným rokem. Ještě "101" a "Music For The Masses". To byla taky zvláštní doba, když jsme poprvé hráli na velkých stadionech. A potom, samozřejmě "Violator". S tím albem jsme nabrali novou výšku, měli jsme úspěch v Americe.


Albert Koch: A jaké je podle vás nejlepší album Depeche Mode?

Martin Gore: Mně se líbí všechna alba po "Violator", ale přiznávám, že on byl pro skupinu nejdůležitější deskou. No a, samozřejmě, nejvíce emocí ve mně vzbuzuje naše poslední práce. Byli jsme hodně znepokojení – jestli se nám podaří dobré album, jestli budeme moct vyrazit po jeho vydání na velké turné. Byly to zbytečné obavy. Ale hlavní je to, že jsme měli ohromnou radost ze samotného procesu nahrávání "Playing The Angel". Už dlouho se nám tak dobře nepracovalo, snad od dob "Violator".

Albert Koch: S jakými pocity jedete na vaše následující celosvětové turné?

Martin Gore: S bojovnou náladou – turné mi nikdy nedělaly problémy. Dave říká, že poslední dvě turné v jeho životě jsou dobré tím, že se ráno probudí a pamatuje si všechno, co bylo včera. Můžu říct, že já a Andy jsme za to taky rádi. (směje se)


Albert Koch: Váš nedávný trojdiskový album remixů se v německých hitparádách umístil na druhém místě. Je to zřejmě nejvyšší pozice, kterou kdy dosáhla sbírka remixů. Zdá se, že se Depeche Mode, roky stávají jen populárnější. Máte představu proč?

Martin Gore: Těžko říct. Já se doteď našemu úspěchu divím a všem těm "Depeche Mode Parties", které se každý týden pořádají v různých městech ve světě. Opravdu, nevím, kde lidi berou to nadšení celou tu dobu je organizovat a tancovat pořád na tu samou hudbu. Ale je to fantastický prostředek pro šíření v široké veřejnosti – na ty diskotéky chodí i mládež, která objevuje staré písničky. Naši první fanoušci už učí "Enjoy The Silence" své děti. Proto je možné na koncertě Depeche Mode potkat lidi všech věkových skupin, no, i když 40-50letých tam mnoho není. Když skupina dosáhne určité úrovně, mýtus okolo ní začne růst sám od sebe.


Albert Koch: Jaké jsou po všech těch zážitcích vaše vztahy s ostatními členy Depeche Mode? Jste kamarádi nebo kolegové?

Martin Gore: Řekl bych, že jsme rodina. I když Davea vidím docela zřídka. Do doby nahrávání "Playing The Angel" jsem ho viděl jen na sólovém koncertě v Los Angeles. To bylo naše první setkání od dob turné "Exciter". Andy je můj blízký kamarád, protože ho znám už strašně dlouho, od svých 11ti let. Chodili jsme spolu do školy.

Albert Koch: Byli jste na sólových vystoupeních Davea?

Martin Gore: Ó ano, to byla zvláštní zkušenost. Z pochopitelných důvodů jsem nikdy nemohl vidět koncert Depeche Mode z hlediště. A na své sólové show Dave, zpíval devět našich písní, a div jsem nevyletěl z kůže. Ani na jednom z našich koncertů se mi nepovedlo vzdálit se od scény – na rozdíl od ostatních členů skupiny, kteří mohli odejít za kulisy, když jsem třeba hrál dlouhé sólo na akustické kytaře.


Albert Koch: Když slyšíte cover-verze vašich písní (například "Personal Jesus" od Marylina Mansona), cítíte hrdost nebo si myslíte "Co je to za hrůzu?"

Martin Gore: Já vždy zkouším hrdost, když někdo přezpívává moje písně. Mně se verze Mansona líbí, asi tím, že se moc neliší od originálu. Samozřejmě, vokál je jiný a kytary těžší, ale ve své podstatě je to to samé.


Albert Koch: Jak je to s vaší spoluprací s Madonnou? Nebo je to fáma?

Martin Gore: Nemám ponětí, kdo si to vymyslel. Ale je možné, že tenhle šprýmař se teď válí smíchy, protože se mě teď na to všichni ptají. Já nemám čas na to, abych psal písničky pro Depeche Mode, o Madonně ani nemluvě.


Albert Koch: A souhlasil byste spolupracovat s ní, kdyby vám to navrhla?

Martin Gore: Nikdy jsem nepsal písně pro ostatní lidi. Nedávno mě Gwen Stefani velmi žádala o to, abych ji napsal píseň, ale všechno, co jsem ji mohl nabídnout jako náhradu, abych ji moc neurazil odmítnutím, bylo hostování na kytaře. Prostě si nemůžu představit, jak s někým sedím ve studiu a tvořím nápady. Nevím, jak pracuje Madonna, ale já si myslím, že bychom se nevyhnutelně museli sejít v jedné místnosti, abychom mohli složit slova a akordy. No to ale ne, píseň je velmi osobní záležitost.


Albert Koch: Takže o samotě?

Martin Gore: Ano. Někdy sedím dva týdny zavřený ve studiu a neudělám absolutně nic, protože nemám inspiraci. A pak najednou přijde a začínám rychle psát.


Albert Koch: Řekněte jednou větou, co pro vás znamená Depeche Mode?

Martin Gore: To není možné. Jak můžete 25 let shrnout v jedné větě? Na to by nestačila ani jedna kniha.

Oslava narozenin Davea Gahana v Petrohradu


Jak Depeche Mode vystupovali v Moskvě:


5. září 1998 The Singles Tour

Je známé, že v zemích s totalitní minulostí nebo vysokým procentem sebevražd je kult Depeche Mode velmi silný. Rusko jen potvrzuje toto pravidlo. První koncert anglické skupiny tady očekávali s obrovskou netrpělivostí – očekávaní bylo tak vysoké, že na petrohradské show, podle očitých svědků, museli ze sálu evakuovat všechny ženy a fanoušci blízko pódia div že nebyli ušlapáni.

Podle údajů organizátorů show SAV Entertainment, první koncert Depeche Mode, vytvořil ruský rekord v rychlosti prodeji vstupenek. Nejdražší vstupenka (ve VIP-zóně) tehdy stál 150 dolarů neboli 900 rublů. Fanoušci, kteří si představovali koncert oblíbené skupiny jako videozáznamy bájných koncertů "101" a "Devotional" byli trochu rozčarovaní askezí scénografie show. Dekorace byly minimální – jednobarevný horizont, ozdobený písmeny "DM", ze kterých se ještě k tomu během vystoupení uvolnila nějaká součástka. Taky fanoušky rmoutila jakási pasivita Davida Gahana – ruské koncerty byly hned na začátku zájezdové šňůry po Daveově dvouleté odvykací kůře od drogové závislosti, soudě podle toho, Gahan ještě nebyl zdaleka ve formě. Fanoušci, kteří skupinu hlídali v hotelu "Mariott Tverskaja", svědčí o tom, že si po moskevském koncertu Gore a Fletcher dovolili sejít do baru, zatímco Dave, se zavřel na pokoji. A úplně komická situace vznikla, když se jedna moskevská žurnalistka po interview s Davem zeptala – z dobrého úmyslu – jestli nechce skleničku vodky: byla hned odtrhnuta od zpěváka a obklíčená managerem a rozhořčeným doprovodem, že ho chtěla uvést v pokušení.


16. září 2001 Exciter Tour

Druhá návštěva Depeche Mode v Moskvě, byla opět poznamenána tragickými událostmi: v září 1998 se mluvilo o krizi a v září 2001 byli všichni zasaženi pádem Dvojčat v New Yorku. Koncert sám o sobě prošel hladce, jako předskokan hrálo ženské duo Technique, které produkoval Andy Fletcher (mimochodem, po tomto koncertu se přejmenovali na Client a ještě dvakrát samostatně vystupovali v Moskvě).

Dave Gahan byl, ve vynikající formě, vysvlékl se do pasu (to je jeho firemní značka) už po třetí písni. Moskevský koncert se v ničem nelišil od těch, které proběhli v ostatních evropských městech. Scénu zdobilo 6 projektorů a ohromné promítací plátno od Antona Corbijna, zavěšené pod stropem Olympijského stadionu, 3 osvětlovači, závěs na píseň "Freelove" a 8 pohyblivých světel ve tvaru křížků pro píseň "Personal Jesus"

Vystoupení nekončilo jinak než tradičně: "Personal Jesus" zpívali všichni, kromě Gahana a během "Never Let Me Down Again" nabitá hala Olympijského stadionu synchronně mávala rukama.

4. března 2006 Touring The Angel

Spekulace kolem třetího vystoupení DM v Moskvě se začali točit hned po vyhlášení dat konání. Stejní organizátoři příjezdů skupiny, SAV Entertainment, byli nucení posunout datum koncertu a v důsledku toho změnit místo konání – místo tradičního Olympijského stadionu se show uskutečnila v Lužnikách, které pojmou nanejvýš 8 tisíc lidí. Bylo jasné, že všichni, kteří se chtěli dostat na koncert, se tam nedostanou. Tak se i stalo – u oficiálních prodejců vstupenek (kassir.ru a showtrade.ru) se prodej vstupenek ukončil už v prosinci minulého roku. Výměna místa konání hrála do karet překupníkům. V posledních dnech před koncertem požadovali za VIP vstupenku 30 tisíc rublů, při jeho normální ceně 3 tisíc rublů. Ve městě se šířili pověsti o tom, že SAV Entertainment v boji proti nim naplánovala v den koncertu výměnu vstupenek za jiný druh. Tak se i stalo, jen výměna nebyla za novou vstupenku, ale při prověřování vstupenky vydávali ochranný náramek.

Zdroj magazín "Time Out"

Překlad z ruštiny do češtiny Lucie H.

Názory Devotees (160)

Čítať a pridávať komentáre môžu iba zaregistrovaní a prihlásení depešáci.

  Vytvorte si účet   Prihláste sa