Čitateľská recenzia: Touring the Angel – Live in Milan

Předem uvedu, že se jedná o povinný kus do sbírky každého příznivce kapely Depeche Mode, počínaje fanatickými fandy, mezi něž se troufám se vší skromností také řadit, konče těmi, kterým se hudba DM tak nějak jen prostě líbí. Touring the Angel patří celkem překvapivě k nejmonstróznějším a nejslavnějším turné kapely v celé její historii. Možná je to technickou vymoženosti dnešní doby, možná je to tím, že kapela vydala posledně jedno z nejsilnějších alb vůbec the Angel.

Byť její historii definují zejména hity konce 80. a počátku 90. let, byť je s nejslavnějšími etapami spojen hudební génius Alan Wilder, který opustil kapelu před dvanácti lety a právě díky jeho genialitě a práci se zvuky se kapela stala někdy v letech 1984 - 90 tahounem a defakto průkopníkem daného stylu na hudebním poli. Přes to všechno prožívá kapela, opuštěná hudebním géniem a prolezlá někdejšími drogovými skandály a neshodami, jedno z nejslavnějších období vůbec. Moderní technika dokázala na pódiu oživit jak staré hity, tak ukázat v plné síle hity nové a to je pro fandu DM smrtelná (v dobrém smyslu myšleno) kombinace. Staří matadoři, kteří vyrůstali a stárli společně s kapelou, dnes trochu smutně hledí na to, že DM přestává být jakousi temnou raritkou, kterou oni zažili a která jim tak nějak výsostně patří. A noví DM fanoušci DM nejsou odkázání na historky, které budou o této kapele staří matadoři pět při svíčkách v černých hodinkách s mladým obecenstvem DM fans, hltajícím každé slovo matadorů s úctou, uznáním a kapkou závisti, že tam tehdy v tom 84, 86, 88, 90 či 93 léta páně nestáli na té černé mši taky. Protože všichni fandové se mohou pochlubit neopakovatelným obrovským zážitkem z turné Depeche Mode roku 2006, jak staří, tak noví. Jen doufejme že to nebylo turné poslední a že ještě něco s DM zažijeme.

Konec filozofování. S kapelou Depeche Mode je neoddiskutovatelně spjat fotograf a režisér Anton Corbijn, jehož schopnosti jsme mohli ocenit v řadě klipů a také live nahrávek Devotional a One Night in Paris. Kapela s novým albem, novou dobou a novými silami sahá tentokráte ale ke změně a čest natočit live nahrávku nejlepšího turné kapely dostává Blue Leach. Změna je markantní a jestli je k lepšímu nebo horšímu se nedá říci jednoznačně, je to dosti individuální. Svůj názor k tomuto napíši na závěr.

Koho nalezneme na pódiu? Depeche mode je Dave Gahan, Martin L. Gore a Andy Fletcher. To ví každý. Od Exciter Tour kapelu provází pravidelně bubeník Christian Eigner, jehož energie se na pódiu perfektně slévá s celou show kapely a skvělé tak zapadne. Dále je pravidelným účastníkem tour rovněž klávesista Peter Gordeno. Dovolím si subjektivní vsuvku – tento pódiový člen kapely mi tam moc nezapadá, trochu mi na něm vadí, že se tváří, jakoby kapela zpívala snad jeho písně, a také to, jak občas zprzní Everything Counts, když se pečlivě zaposloucháte do některého s bootlegu. Ale to uvádím jen tak jako srandu, neberte to vážně.

Teď k stálým členům. Fletcher je pohodář a ke kapele patří. Pro někoho maskot. Já jej vnímám jako spolutvůrce dobré nálady na pódiu. A na videu fakt uvidíte že hraje. Každopádně i kdyby to měl odpojené z proudu, tak tam prostě tento člověk patří, jeho hranatý obličej s hranatými brýlemi je nezbytnou ikonou kapely. Na pódiu v pohodě, odvázaný, poskakuje, tleská.

Martin. L. Gore – tento zasmušilý chlapík, skladatelský génius, se poslední dobou umí pořádně odvázat. Tatam je image znuděného chlapíka stojícího jak tvrdé y. Nyní teatrálně gestikuluje rukama, poskakuje, běhá s Davem po pódiu, sem tam se usměje, jakoby říkal „co na tom, že mě přestala mít ráda jedná ženská, když mě tady zbožňují celé davy lidí“. A má pravdu. Pan skladatel, tedy par don, Pan, Skladatel. A na kytaru to umí parádně rozbalit. Na tomto tour jsem si jej opravdu oblíbil, jako nikdy před tím. Je fakt ale rozdíl vidět jej zpívat na videu a vidět jej na živo. V TV to tak neucítíte, ale když jej vidíte fakt live, tak se kolem něj šíří aura podmanivé moci široko daleko. Jeho černá křídla a čapka s kohoutem může na první pohled působit směšně a neznalý divák si řekne, co je tohle za úchylárnu, ale inteligentní lidé hned pochopí, že jde o nadsázku, vyjádření pocitů a vlastně onu hru na anděla.

Dave Gahan – stručně by se dal charakterizovat jako Dokonalý Dave. Dokonalý vzhledem, dokonalý zpěvem, dokonalý pohybem. Těmihle třemi D se může chlubit málokdo. Dave se chlubí přinejmenším čtyřmi, jedno má ještě ve jméně:-) Charakteristický obličej s šibalským, až dětsky nevinným, úsměvem a hranatým účesem. To je Dave. Kdy? Před dvaceti lety? Dnes? Člověk váhá. Jak může někdo po těch prožitých lapáliích vypadat tak skvěle? Copak tomuto člověku zastavilo stárnutí? Klinická smrt? Možná, prý se to tak projevuje. Do jaké míry je to dogma posuďte pohledem na DavaJ Plný energie, každé pódium je mu malé, dámy omdlévají při jeho erotickém vlnění boky a pánové závidí, že nejsou stejně dokonalí jako on. Klasické Davovy pózy uvádějí diváka do varu. Doufejme že mu to vydrží ještě další dlouhá léta, protože na koho se jako budeme dívat pak? Vůbec nemám představu. Pokud bych měl posuzovat jaký image zvolil Dave tentokrát, zda 88, 90, 93, 2001, tak bych řekl že je to klasický Dave 88 mixnutý s Davem z Paper Monsters. Klasické pózy zůstávají, avšak kloubí se s divočejší podobou Dava rockera. Vyumělkované a až neuvěřitelně dokonalé obdivuhodné tanečky z One Night in Paris jsou pryč, stejně jako mírně občas znuděné pohyby z 90. roku, které Dave občas předváděl ve stylu „teď bych měl asi zatančit, co?, ach jo, tak dobře no“. Dave prostě vyloženě tentokráte řádí a užívá si to. Pěvecká forma mě překvapila rovněž. Zmizel vyprahlý chrapot ve stylu Devotional z 93, zmizelo falešné natahování ve stylu Exciter Tour v 2001 – tam vyloženě Dave nebyl ve formě. Tentokráte však pěvecky září, jeho hluboký vokál je prostě unikátní a charakteristický. Prostě zážitek.

Takže kapela v pohodě, dokonalý projev. Je cítit že jsou zase kámoši, dokonce si na pódiu dělají srandičky – pečlivě sledujte intermezzo v The Sinner in Me. Jak to ztichne, tak jde Dave s Martinem k Eignerovi bubeníkovi a dívají se na něj smrtelně vážně přísně, až vražedně, čekajíc na moment, kdy to rozbalí na bubny. Dave to po chvíli nevydrží a rozesměje se. Nevím jak vás, ale mě tyto momenty fakt dojímají, nemůžu si pomoct. Kapela je prostě zase v plné ráži a vnitřní pohodě.

Po zvukové stránce není tomuto DVD co vytknout. Zvuk má prostě sílu. Nechtějte po mě žádné technické charakteristiky. Podporovaný formát DD a DTS musí uspokojit každého, i netopýry:-)

Teď k pojetí které zvolil režisér. Není špatné. Jednoznačně se snažil, aby upoutal pozornost diváka v každém okamžiku, aby neukolébal diváky hypnotickým pohledem na jednu osobu za mikrofonem (i když v případě Dava toto nemá šanci hrozit, ale prostě pro jistotu, kdyby náhodou), jednoznačně to přestává působit jako one man show jako v One night in Paris, kdy se Corbijn nechal Davem sám zhypnotizovat a nespustil z něj hledáček kamery. Leach zvolil jiný styl. Tu kamera blikne na Dava, tu kamera zabere Martina, blik a koukáme na celé pódium z hora, blik a koukáme na Fletchovy prsty běhající po klávesách, blik a koukáme na videoprojekci či záběry kameramanů promítajících videoprojekci. Dobré, řekl bych vynikající. Proč se však zdráhám říci, že k nejlepšímu turné vznikla nejlepší video nahrávka DM? Mělo by tomu tak být. Ale nelze to takto vůbec říci. Corbijn měl své a Leach má své a teď se můžeme přít, kdo na to šel lépe a co k DM sedí více. Já se přiznám, že by mě asi potěšil Corbijnův přístup více. V následném odstavci uvedu proč, bude to subjektivní názor, ale s ohledem i na objektivitu nemůžu jen chválit. Nic není bezchybné.

Corbijn byl za minulé video k Exciter Tour nemnohými kritizován za One man show styl, zabírání málo publika a celého pódia vůbec. Podle některých z toho vznikla nuda v podobě neustále objektivem zachyceného zpěváka, i třeba v nezajímavých okamžicích, kdy jen prostě stál za mikrofonem a jen zpíval. Jakoby se Corbijn snažil zachytit i ten nejminimalističtější mimický pohyb Dava. Byl to prostě extrém, ale přiznám se, že na Dava koukám prostě rád (ne že bych měl menšinovou orientaci, ale prostě baví mě se dívat na Dava, na jeho chování při jednotlivých písních, na jeho dokonalost). OK, ostatní členové kapely jsou rovněž důležití, ale oni tu podstatnou část show přeci nedělají.

Naopak Leach jde na to podle mě moc zhurta a popíšu pár věcí, které mi vadí nejvíce. Chaos a nekoncepčnost. Chápu že k dynamické show patří i obrazově dynamický zážitek. Jenže má to být za cenu, kdy mám u live videa z koncertu pocit, že koukám na videoklip? Černobílé záběry ještě rozdýchám, ale stříhat a pozastavovat snímky, aby byl nastolen pocit listování fotoalbem bylo na mě trochu moc. Rychle přepínající kamera mě také rozčilovala. Představte si, že koukáte na Dava a říkáte si, teď, teď udělá ten super pohyb, otočku, gesto s mikrofonem a přesně před tímto klíčovým okamžikem tento očekávaný záběr přeruší pohled na Fletchovy prsty jezdící po klávesách. Příliš často je rovněž zabírána videoprojekce a je na ní kladen přílišný důraz. Kolikrát prostě je zabrána jen videoprojekce a pro mě, který viděl na kapelu na koncertě hodně z dálky, a byl jsem tak odkázán jen na dobře viditelnou videoprojekci, je to dost zklamání. Místo abych se koukal na to, co tam Dave prováděl, a já to na koncertě nemohl vidět, tak koukám v telce opět na projekci, která je snad určena zejména těm, kteří jsou daleko od pódia. Live video by mělo především přiblížit divákům to pódium a dění na něm. Alespoň dle mého názoru. Nejvíce mě zklamala Suffer Well, která je plná sestřihů a zpívajícího Dava v ní je vidět jen sporadicky. A vynechání záběru typických póz a tanců Dava u Enjoy the Silence a Personal Jesus je až trestuhodné.

A poslední má výtka – hluchá místa. Corbijn mohl občas nudit svou snahou tzv. o art a dokonalé záběry bez jediné chybičky, bez jediného cuknutí, s dokonalým střihem a plynulými přechody. Ale co mám říci na to, když Leach vyplní některé momenty roztřeseným záběrem, jako by to točil snad Fletch, záběrem kde se mísí jen několik barev a to zbytečně v dlouhém okamžiku, nehledě na neskutečnou spoustu rozostřených záběrů, že mám z toho pocit, jako by to bylo takové to fandovské sestříhané video ze 101, které navíc bylo v mnohém detailnější. A když už detailní záběry na tomto videu najdeme, tak na Martina z takového pohledu, na jakém vypadá pokud možno co nejhůře:-) Nicméně všimněte si, jak ma Martin dokonale spravené přední zuby:-)
Nechci za každou cenu hledat další chyby, můj názor na live video je totiž dosti specifický a má představa, jak by mělo vypadat co největší přiblížení koncertu divákovi je taková, že by kamera čelně všechno zabírala z místa nejblíže možného k pódiu tak, aby bylo pódium zabráno celé a z tohoto pohledu by se odehrál celý koncert na mé televizi. Ať si prostě každý vybere, koho chce na pódiu sledovat.J Jasně, chyběly by detailní pohledy do obličejů a divák by mohl přehlédnout zajímavé momenty, které by nemohl třeba napoprvé vystihnout, ale bylo by to prostě jako na koncertě z pohledu z první řady. Žádný art, žádné epileptické kmitání kamer.

Ať je to jak je to, tohle video stojí za to a ke všem mým výtkám můžete snadno oponovat a můžu si oponovat i sám. Kdo by po 25 letech koncertování DM chtěl detailní záběry na tytéž typické pózy, pohyby, gesta, která všichni známe nazpaměť. Kdo by si chtěl detailně prohlížet, jak vypadají členové kapely, když to všichni známe zpaměti. Chceme zábavu, chceme dynamiku, nechceme nudu. Holt toto video není o tom zaujmout skalní fans každým Davovým pohybem. Je to hlavně o zábavném dynamickém videu z koncertu Depeche Mode s největší show, jakou DM na pódiu kdy předvedli. Tak o čem se tu ještě bavíme? Každý zde přítomný už to má beztak doma a kouká na to do vyčerpání, dokud DVD mechanika nevykáže svou službu:-)

Stereo, DD, DTS
Obsah:
DVD1: 1: A Pain that I´m Used To, 2. John The Revelator, 3. A Question of Time, 4. Policy of Truth, 5. Precious, 6. Walking in my Shoes, 7. Suffer Well, 8. Macro, 9. Home, 10. I Want It All, 11. The Sinner In Me, 12. I Feel You, 13. Behind The Wheel, 14. World In My Eyes, 15. Personal Jesus, 16. Enjoy The Silence, 17. Shake The Disease, 18. Just Can´t Get Enought, 19. Everything Counts, 20. Never Let Me Down again, 21. Goodnight Lovers. Bonus Track: 22. A Question of Lust, 23. Damaged People.

DVD2: Touring The Angel Documentary, Tour Announcement, Playing the Angel EPK
TTA Screens: Behind the Wheel, The Sinner in Me, Walking in my Shoes, World in My Eyes, Never let me down again,

Bonus CD TTA Live in Milan: 1. A Pain that I´m Used To, 2. John The Revelator, 3. Precious, 4. Suffer Well, 5. Macro, 6. I Want It All, 7. The Sinner In Me, 8. Damaged People

---