Playing the Angel - klíčové album DM

Reakce na škarohlídskou recenzi od Monghiho. Předem se omlouvám za přílišnou výřečnost, ale nemohu si pomoct. Chci tu říci pokud možno vše najednou, ať se pak nemusím rozepisovat moc v diskusích:-)

Tuto úvahu mě donutila napsat recenze na Playing the angel od Monghiho, s kterou až na par slov chvály absolutně nesouhlasím. Jednak nazvat kapelu DM dinosaury je dosti odvážné. To že je tu 25 let neznamená, že je to dinosaurus. Členové kapely začli dosti záhy, kolem 18. věku, takže délka kariéry DM není nějak překvapivá. To že tato kapela umí překvapit každým dalším albem nám dokazovali až do Songs of Faith and Devotion a po zaváháni s Exciterem se to naštěstí daří dnes opět. Album Ultra bez Alana Wildera bylo spíše kontinuální, nicméně velmi povedené. Aby jsem nebyl obviněn ze zaslepeného fandovstí a člověka který DM odpustí jen proto, že jde podle Monghiho o dinosaura a snad mrtvolu do které se nekope, tak takovou domněnku hned vyvrátím. Nelíbí se mi Exciter, nebaví mně, je to pomalé, tiché nudné album které ani nezní depešácky, krom pár povedených míst jako je Sweetest Condition a I am You a zajímavý nápad agresivního samplu u Dead of Night. Proto jsem PTA očekával byť nadšen, tak s nemalými obavami. Jediné dík které mám k Exciteru je následné Exciter tour, které bylo úchvatné a přes nepovedenost alba Exciter bylo asi toto tour důvodem k bleskovému vyprodání PTA tour, protože DM patří mezi nejlepší koncertní kapely a Dave Gahan na pódiu je stále obrovským lákadlem pro fanoušky a dokonce i pro neskalní DM fans.

Ale nyní k jádru věci, k samotnému albu Playing the Angel.

1. A pain that Im used to - první pocity jsou překvapení. V hlavě mi vyvstává představa stáda slonů. kteří sborově troubí, pak se rozestoupí a za nimi se objeví členové kapely a začnou z lehka rozjíždět svou elektronickou show mixnutou kytarovými party. Trochu rozeberu onen sampl, který připomíná mamuty, teda spíše slony, nevím jak troubí mamuti:-) Tento sampl se objevil už na Exciteru a působil velmi tvrdě a zajímavě. Podle mě by mohl charakterizovat DM v 21. století tak, jako v 90. letech to byla basová kytarová linka a la Personal Jesus ci I Feel You. Bohuzel tak jako vsechno na Exciteru, pokazili dojem i z tohoto samplu, protoze v Exciterovském Dead of Night působí neurvale, neorganizovaně a místy tak nějak hnusně. Ne tak v A Pain that Im used to. Tady jde o prefektní reparát tohoto samplu, má řád a perfektně dokresluje ostřejší party tédle písně a tentokráte patří mezi momenty, které poslouchám velmi rád a rozhodně si jako něktří nemyslím, že tento sampl mrví DM sound a že tím trpí melodie. Tolik k slonímu samplu. Teď konkrétněji k písni. Po sloním samplu vše mírně ztichne a začne perfekní podmanivá elektronická část a první slova sloky, které Vás pomalu rozhoupou, člověk podupává do rytmu a zjišťuje, že to jsou ti Depeche Mode, jako dřív. Následuje příjemný kytarový part, klasický depešácký, druhá sloka a explozivní refrén, který posluchače z podupávání nohou a houpavého rytmu absolutně strhne, sloní sampl do toho, mixnutý excelentně s basovou kytarou ve stylu Personal Jesus či I Feel You. Po tédle písni si uvědomuji jednu věc - jde o nejlepší song DM za poslední dobu od SOFAD. Jednoznačně. Dokonce je kvalitativně s hity SOFAD srovnatelný. Zpěv samotný je dokonalý, konečně hluboký hrubý vokál a ne nenapadný šepot, ke kterému poslední dvě předchozí alba tak trochu sklouzávaly. Může po tédle písni přijít ještě něco lepšího? Na tudle otázku odpoví hned druhá píseň. Hodnocení 10,5/10.

2. John the Revelator - první cinkavé tóny, copak to bude? Hmm, hmm, basová linka rozjíždí song a nenechá člověka na pochybách, že to bude bohatý sound, nikterak minimalistický. A prásk, Dave to rozjíždí hned z patra naplno, žádný pomalý rozjezd, rovnou zuřivá exploze, následuje jakýsi prvorefrén následován druhým a snad třetím refrénem, nevím jak to lépe popsat. Ale každý ten refrén (ano, je to neobvyklé aby píseň měla více refrénu:-) má stupňující se atmosféru. Hluboký vokál je kvalitní, těžkého kalibru, není co vytknout. Sound je pěkně hutný a v této písni je fajn se zamyslet i nad slovy, protože je tu něco, co DM umí perfektně a to je provokace, naráží na náboženství, obviňují Jana Zvěstovatele ze lží a krádeže náboženství a jakýmsi způsobem tak trochu narážejí na současnou politickou situaci (že by návrat k politicky motivovaným textům?). Album je plné skvělých textů a tenhle považuji za vůbec nejlepší. Nebojím se říci, že kvalita této písně sahá do samotných výšin a myslím že se pohodlně usazuje někde na úrovni Personal Jesus. Jak chytlavým soundem, refrénem (“seven lies, multipled by seven, multiplied by seven again”...), tak tématikou a provokací. Podobně jako jsem říkal u A pain, tady půjdu ještě dál a řeknu, že John the Relevator je nejlepší píseň DM za polsední dobu od Violátoru, vážně. Po nářezu první písně přišel nářez snad ještě větší a něco mi říká, že DM nejen že neřekli poslední slovo, ale že se pokoušejí překonat sami sebe, což je u kapely působící 25 let docela zázrak (k tomu se vrátím trochu úplně na konci recenze)*. Hodnocení 11/10.

3. Suffer Well - první Davův song na albu DM, zvědavost střídá překvapení a nadšení. První cinkavé údery ve mně evokují A Broken Frame, následuje absolutně podmanivá basová linka mírně podladěné kytary, která se neskutečně vrývá pod kůži. Po prvních dvou nářezech následuje odpočinkový podmanivý rychlý song. Textově jednoduchý a v tom je ta síla. Refrén “sometimes its hard…..its hard to tell” je neskutečně depešácky podmanivý a docela si troufám říci, že todleto měl být první single. Dave překvapil a překvapil i Martin, u kterého jsem se trochu bál, že bude Davovy písně uraženě ignorovat a ono naopak, aktivně se zapojuje zadními vyššími vokály, perfektně doplňující Davův hluboký hlas, jako za starých časů. Skvělééé, skveléé, zde shoda s MONGHIM, který píseň také chválí. První 3 písně mluví jasnými slovy - tohle album je našlapané peckami. Hodnocení 10/10.

4. Sinner In Me - depešárna jak víno, temný elektronický sound, tak trochu provokující. Hluboký vokál opět perfektně v koncovkách doplňován Martinem. Podmanivé, návykové. Závěrečný part je neskutečná lahoda, po intermezzu následuje kytarový grif a velmi špičková instrumentální část ukončena závěrečnými slovy které znějí v refrénu. Temné. Pěkné. Ovšem zde mám malilinkatou výtku k intermezzu, které je vyplněné monotónním dutým zvukem provázející prskání jako při chybě přenosu. Tudle Exciterovinu si mohli přeci jen odpustit, nevím proč tam je a nevím proč trvá ten zvuk tak zbytečně dlouho, dělá to v tédle špičkové písni zbytečné prázdné místo. Hodnocení 9,5/10 (půlbodík dolů za prskání uprostřed).

5. Precious - klasa, klasičtí DM, možná až příliš klasičtí, přesto tadle píseň sedne a právě na tomto pátém pořadí. Chytlavý refrén, melodicky a atmosférou podobné trochu Enjoy the Silence. Davuv vokál je docela uklidněný, sloky zpívá umírněným čistým hlasem (Jako třeba love Thieves na albu Ultra), v refrénu brousí do svých obvyklých mírně hlubokých poloh podobných právě refrénu Enjoy the Silence. Píseň mám ale nespočetně oposlouchanou už někdy od Července, takže je obtížné pro mně ji vnímat coby novinku kterou poslouchám stále a stále jako ostatní písně, které teprve vstřebávám, takže jdeme dál. Hodnocení 9/10 (bodík dolů za trochu retro dojem, což může být ale naopak i klad, že?:-)

6. Macro - Martinův song a jako obvykle u jeho skladeb si dlouho zvykám a jsou 2 varianty. Buďto nadchne (jako třeba Things You Said na MFTM, nebo Question of Lust na Black Celebration) a nebo nenadchne, nicméně ani neurazí (jako třeba It Doesnt Matter nebo Blue Dress). Macro je někde na pomezí tohoto mého vnímání Martinových skladeb. Skladby Martina beru jako oddych, odpočinek, intermezzo k dalšímu Davovu nástupu. Macro začíná klasicky mírně, nicméně po první sloce překvapí velmi zvláštně zpívaný refrén a sound je velmi bohatý, na konci až industriální - tím si mně píseň nakonec získala. Dokonce v záveru doprovázi Martina doprovodnám zadním vokálem Dave. Pěkné. Hodnocení 7,5/10 (kdo je unešen z Martinem zpívaných skladeb, nechť si přidá bodík:-).

7. I Want it All - huh, dlaší velmi milé překvápko. Zní tak trochu baladicky, ale neobvykle. Davova skladba a opět milé překvapení ve velkém. Refrén je neskutečně podmanivý, působí smutně a nostalgicky. DM v plné síle. Smutek, melancholie, nostalgie. Na konci se opet aktivně zapojuje Martin, celkem s takovou vervou, jako by to byla jeho vlastní skladba. Paráda. Jediná výtka - asi 10 sekund na konci zmatený skřípavý zvuk jak z nějaké počítačové hry. Nechápu proč, pomalu to zní jako chyba programátorů kteří dávali album programově do kupy. Trochu to narušuje zajímavy instrumentální závěr skladby, proto půl bodíku dolů a objektivně další půlbodík dolů proto, že na někoho může píseň svým aranžmá působit až trochu ospale, je to nejpomalejší skladba na albu, ale taktéž to pro baladické duše může být naopak klad. Hodnocení 9/10.

8. Nothings Impossible - Fanfáááááry. Davova skladba aspirující na nejzajímavější song alba. Obzvláště potěší, že jsem u osmé písně a album je i v těchto místech silné, nevyznívá do ztracena. Tendle song má obzvláště sílu a opět shoda s MONGHIM, který taktéž přes všechnu ostatní kritiku skladbu vychvaluje a verlmi trefně poznamenal, že tadle píseň působí na posluchače tak, že by mohla hrát donekonečna. Todle nejde popsat, todle je třeba slyšet. Aranžmá nemá chybu, podmanivé smutné zvuky, smutný refrén zpíván téměř skeptickým tónem, přesto je text plný naděje. Sólový projekt Dava - Paper Monsters, mám velmi rád, ale na tomhle albumu stačily 3 jeho skladby, které celá Paper Monsters překonávají jedná radost. Proto vzkazuji DM, chlapi, držte při sobě, spolu vám to jde nejlépe. Hodnocení 10,5/10 (všímáte? Opět překračuji 10 bodovou hranici:-).

9. Introspectre - nemohu si pomoci, ale jasně využitá stará instrumentálka DM z dob A Broke Frame - Obecorn (jestli si správně vzpomínám). Nicméně velmi obohacená, příjemná, temná, patří sem. Nedávám hodnotící číslo, protože by to nebylo fér, ať bych použil jakékoliv. Nebylo by buďto fér vzhledem k hodnocení ostatních skladeb anebo naopak k samotné instrumentálce.

10. Damaged People - Skladba zpívaná Martinem, vzala mě rozhodně více než Macro, protože má skvělý sound + perfektní refrén. OK, je takova Johnlenonovská, ale to není přece chyba ne?  Co MONGHI? Hodnocení 8/10.

11. Lilian - Tak. Nechápu proč MONGHI a pár dalších nenechají na tédle písni nit suchou. Mně osobně se líbí a to tak že hodně. Jsou to DM v klasické formě, nicméně rozhodně nesouhlasím s tím, že by to mělo primitivní zvuky a že by to bylo vyloženě retro kopírující někdy doby MFTM. A i kdyby, tak no a co. Skladba je chytlavá, Davův vokál perfektní. Sound a celkové aranžmá působí velmi uceleně, podle mně patří píseň k těm silnějším skladbám a docela by se dobře hodila do rádií. Řeči o tom, že by to někoho bralo možná v dobách MFTM a ne teď jsou liché a nemají absolutní význam. Koho bere DM, berou ho i období MFTM a nebude si to čárkovat v kalendáři, kdy od konce období MFTM bude říkat, že teď jej to přestalo brát a bere jej něco jiného, a proto zepsuje vše, co se podobá starším věcem. Naprosto nesmyslný přístup, plný zbytečného škarohlídství, absolutně opomíjející smysl slova píseň. Píseň má být pěkná, chytlavá, zajímavá. Jestli to zní jako z období toho, či onoho, není absolutně relevantní. Předpokládám MONGHI že tě absolutně nemůže brát píseň Breathe z Exciteru, která zní jako z 30. let, protože to tě bralo před nějakými 75ti lety, ale teď už ne:-)). Hodnocení 9/10 (a klidně mně za to kamenujte a smějte se mi).

12. Darkest Star - temná, smutná, melancholická a spolu s I Want it all nejpomalejší skladba na albu. Nicméně skvěle uzavírá album, Dave zpíva hluboce, tak trochu jakoby zkroušeným, či vyčítavým tónem. Je to takový bonbónek na závěr. zvláštní jsou na jinak pomalé písni ty úderné party. Na konci to rozbalí Martin. Výčitky MONGHIHo vůči kosmickým zvukům absolutně neberu, protože ty tam pásnou jak vyšité a je mi celkem fuk, že by ho to bralo někdy v dobách prvních dílů Star Treku. Pokud je něco dobré a bere mně to, bere mně to vždy. A nebudu to počítat na roky. U hudby je to nesmysl. Navíc skladba má zvukově vystihnout něco - v tomto případě kosmos. Co by tam mělo být jiného za zvuky než tam jsou? Hodnocení 8,5/10.

Takže závěrem - klíčové, vrcholné a ve srovnání s ostatní dnešní hudební produkcí opět převratné album DM, těžko přirovnatelné k čemukoliv jinému na trhu. V kvalitě 5.1 naprosto vrcholný poslechový zážitek. Dávám jasných 10/10. Žádný průměr, nadprůměr, ale prostě špička. Řeči o dinosaurech kterým odpustíme vše, hlavně že jsou to DM jsou absolutně mimo. Autor těchto škarohlídských rčení je dle všeho zainteresován do jiných proudů a DM dnes komentuje jen proto, že je snad někdy poslouchal.
* Slíbil jsem něco ke zmínce 25. letého působení DM. Jeden novinář se zeptal Martina, který horoval, že PTA je nejlepší album DM: “Není to smutné, že natočíte nejlepší album až po 25 letech svého působení?”. Na což Martin zjevně neměl odpověď a jen vyhýbavě jakoby zapomětlivě odpovídá “kdo říkal že je nejlepší?”. Z toho vyplývá jasná věc. Ať už někdo řadí nové, nesmírně povedené album DM k nejlepsim, nebo jen k průměrným vzhledem k jejich předchozí tvorbě a nejlepším albům jako byly MFTM, Violator a SOFAD, je to úplně jedno. Protože tím že se PTA povedlo, tak nám je tu pro potěšení a pro radost. Ne proto, abysme očekávali, že překoná několikanásobnou vrcholnou formu kapely v letech 86 - 93, a komu se zdá že ne, tak jen kritizuje a mrmlá že to už není ono. Jsem dalek říci, že PTA je lepší než Violator. Nicméně si troufám říci, že PTA má stupněm kvalitaty (ne podobností, aby nedošlo k mýlce) k Violátoru velmi, velmi blízko, ne-li blíže než slavný SOFAD.

---