Dave Gahan: Dřív jsem utíkal sám před sebou

50 miliónů prodaných alb během 25ti let a nesčetní fanoušci. To je bilance Depeche Mode. Od 21. října je k dostání „Playing The Angel“, jedenácté studiové album britské kultovní skupiny. Zpěvák Dave Gahan byl dlouho drogově a alkoholově závislým. Dnes je raději pečující otec rodiny, jak přiznává v interview.

Dave, jak se cítíš teď s „Playing The Angel“? Jsi z nového alba nadšený?

Dave: Ano, protože to byla totální spolupráce. Všichni jsme si to velmi užívali. Hodně toho podnítil producent Ben Hillier. Do studia pozval dva programátory, Davea Mc Crackena a Ricka Morrise. Celou dobu jsme pracovali v šesti. Dave McCracken je vynikající klávesista, taky Rick měl dobré nápady. Ben hrál na bicí a tak nějak se podílel na všem. Pracoval velmi rychle. Neměli jsme příliš času posedávat a moc přemýšlet. To může být někdy velmi nebezpečné. S prací jsme začali v lednu a album dokončili v létě. To je na Depeche Mode velmi rychle.

„Playing The Angel“ zní temněji než ostatní alba od Depeche Mode. Souhlasíš s tím?

Dave: Samozřejmě má své temné okamžiky, ale je spíš dojímavé a melancholické. Nemyslím si, že je „Playing The Angel“ temnější než ostatní alba Depeche Mode. Slyším vliv „Black Celebration“, „Violator“ a „Songs Of Faith And Devotion“. Tím nemyslím žádný hudební krok zpátky, ale spíš základní atmosféru těchto alb.

Martin Gore žije v Kalifornii, Andrew Fletcher v Londýně, ty v New Yorku. Jak se dá přes takovou vzdálenost produkovat album?

Dave: To opravdu není rozdíl. Setkáváme se a mluvíme jen o tom, co chceme dělat, přehráváme si navzájem písničky. A když opravdu začnem s prací, tak jsme většinu času spolu. Kromě toho jedeme zas na turné a tam se do srpna 2006 uvidíme každý den. To je dostatečně dlouho na společné trávení času.

„Playing The Angel“ je první album Depeche Mode, kde se objevuješ jako skladatel. Je to logický následek sólového alba „Paper Monsters“?

Dave: Když šlo o to udělat novou desku Depeche Mode, tak Martin už věděl, co přijde. Nebylo to nic, o čem bychom museli dlouho diskutovat. Spíš šlo o to, kolik písniček na album přijde. Pro Martina byly mé tři písně už dost velká změna. Ale s tím já dokážu žít.

Kde bereš inspiraci pro vlastní písničky?

Dave: Píšu o tom, jak se cítím a jak vidím určité věci. Obvykle se jedná o důvěru ve vlastní život, o vztahu k mojí ženě a dětem, jak vztah roste a přináší své plody. Zároveň chci vědět, co mi může život nabídnout. Nakonec jde vždycky o to, že se člověk nemůže cítit lépe skrz svůj zevnějšek, ale jen skrz něco, co pochází z nitra. Tím se zabývám nejvíc, to je moje výzva.

Proč nese album název „Playing The Angel“?

Dave: Slovo „Angel“ se vyskytuje na desce vícekrát. Ale raději máme dvojsmyslnost, která z „Playing The Angel“ vychází. Jako bychom byli andělé, je to svým způsobem legrační. Tentokrát nebylo vůbec jednoduché vybrat název. Měli jsme víc návrhů, nemohli jsme se ale shodnout. Takže jsme posuzovali texty, respektive jednotlivé řádky. „Playing The Angel“ se vyskytuje v „The Darkest Star“, v poslední písničce. Určitý vliv měl i Anton Corbijn. Líbila se mu ta metafora, která z názvu vychází.

Co můžeš říct o spolupráci s Benem Hillierem?

Dave: Bena Hilliera navrhl Daniel Miller, šéf Mute Records. Dal mi nějaká alba na kterých spolupracoval. Líbil se mi zvuk, atmosféra. Vždy se nejdřív setkáme s lidmi se kterými chceme pracovat. Taky s Benem. Působil uceleným dojmem. Kromě toho nebyl žádný fanoušek Depeche Mode a nebyl tak seznámený s naší hudbou, takže neměl žádné předsudky o tom, jak s námi bude pracovat. Takhle byl každý den ve studiu nový zážitek. Měl důsledný pracovní rytmus, chtěl pořád zkoušet nové věci. Přesně, jak jsme si to přáli. Pro Depeche Mode je každá nová deska výzvou. Nedělali bychom žádná nová alba, kdyby byl pořád stejný postup. To by byl konec Depeche Mode. Ben právě chápal, o co ve skupině jde a do jakého směru by se měl vyvíjet zvuk.

„Playing The Angel“ je k dostání taky ve zvukovém formátu 5.1.

Dave: Ano, ale to ve studiu nedělalo žádný rozdíl. Mix zvuku vznikl teprve později, když se míchalo album. Mute to chtělo a my jsme do toho nebyli opravdu zahrnutí.

Proč byl prvním singlem „Precious“?

Dave: Píseň vznikla poměrně brzy v procesu nahrávání. Ta jednoduchost nás fascinovala. Někdy je to prostě tak, že u určité písně hned vznikne singlový potencionál. Textově je to o Martinových dětech.

„Precious“ byla už šest týdnů před regulérním vydání k dostání jako komerční download.

Dave: Ano, to bylo velmi důležité a muselo to být. Jak jistě víš, byla „Precious“ už ilegálně na různých webových stránkách. Museli jsme reagovat. Tak jsme měli aspoň nějakou kontrolu nad jejím šířením. Internet je dobrá možnost jak se dostat snadno a rychle k hudbě. Všechno se vyvíjí tak rychle. Někdy si myslím, že fyzickým nosičům záznamů zanedlouho odzvoní hrana.

Víš, co se stane tomu člověku z Polska, který poskytnul „Precious“ ilegálně na Internetu?

Dave: Ne přesně. Ale porušil platné právo a nese za to odpovědnost. Tak už to bývá. Jednal a teď příjde reakce. Vzal nám něco, co ještě nebylo hotové. To je krádež, co jiného? Chápeme potřebu fanoušků chtít mít něco co nejdřív. Ale ještě nebylo načase. Tenhle člověk hackoval na serveru firmy, které produkovala video k „Precious“ a šířil to, co považoval za naše nové video. Ale to to nebylo, nýbrž pouze střih produkce. Toto takzvané „video k Precious“ jen ukazovalo nás na blue screen. Většina klipu se přitom skládá z animací, které k němu byly přidány později. Jsme s výsledkem velmi spokojeni.

To video produkovat Uwe Flade. Proč ne Anton Corbijn?

Dave: Uwe už dělal video k „Bottle Living“ z mého sólového alba. Neměli jsme na tento projekt moc peněž, ale to, co odevzdal Uwe bylo fakt skvělé. Je velmi nadšený, jeho nápady jsou nové a svěží. Taky video k „Enjoy The Silence 2004“ je od něho. Těžká práce, koneckonců to mohl stěží udělat lépe než Anton Corbijn u originálu. Líbilo se nám Uweho odlišné pojetí a jsme velmi spokojeni i s „Precious“. Pravděpodobně bude produkovat i video k druhému singlu „A Pain That I'm Used To“. Doufáme ale také, že budeme zas dělat video s Antonem. Ale teď je velmi zaměstnaný. Stará se například o vzhled pódia a projekcí našeho blížícího se turné.

Jaké písničky budete hrát live?

Dave: Dohromady asi 25, z toho šest nebo sedm z nového alba. Ty smícháme s našimi oblíbenými skladbami. Samozřejmě je mezitím pár straších kousků a taky pár překvapení.

Jsou nějaké písně od Depeche Mode, které dnes už nemáš rád?
Dave: „Nemít rád“ nejsou možná ty správná slova. Některé jsem jednoduše zapomněl. Ty mě napadají, když probíráme výběr titulů pro turné. Sedneme si spolu, uděláme seznam všech písní z každého alba včetně b-stran. Pak seznam procházíme a škrtáme všechno, co nepřichází v úvahu. Ptáme se sami sebe “vezmeme něco ze „Speak & Spell“? Spíš ne. Z „Construction Time Again“ nebo „Some Great Reward“? Možná. Z „Music For The Masses“? Ovšem!“ Ale nejdříve si samozřejmě písně poslechneme. Potom zjistíme, co se nám z dnešního pohledu už nelíbí.

Jak se připravuješ na stres během turné?

Dave: Nepřijde mi to ani tak stresující, je to koneckonců má práce. Těžší je spíš to být velmi daleko od domova, být vzdálený od rodiny. Stát na pódiu je naproti tomu úžasné, skvělý zážitek.

Jsi ženatý, máš tři děti. Jak vedeš rodinný život během turné?

Dave: Opravdu těžko. Právě poslední noc jsme o tom s ženou mluvili. Je to těžké pro děti a pro moji ženu možná ještě těžší. Snažíme se přesto najít si pro sebe čas. Minulý víkend mě třeba navštívila v Londýně. Ale když mají děti problémy ve škole, tak u toho nejsem. Je to pokaždé boj. Konečně, rodina je to nejmilejší, co mám. A v žádném případě ji nechci riskovat nebo znovu ztratit.

Dřív jsi bral drogy, jak relaxuješ dnes?

Dave: Radši jinak. Rád chodím běhat, trávím čas s rodinou a s přáteli, jdu do kina nebo do muzea, pomáhám dětem s úlohami do školy, hraju s nima fotbal. Moc mi to chybí, když jsme na turné. Večeře o samotě může být velmi příjemná. Dřív jsem utíkal sám před sebou. Otec nás opustil velmi brzy a moje máma byla sama se čtyřmi dětmi. Jsem velmi rád, že teď patřím k rodině. A pořád se učím být dobrým otcem a manželem, dělám co můžu. Někdy moje žena dokonce říká, že se snažím až moc. A můj syn nedávno prohlásil „Buď prostě sám sebou a přestaň chtít být otcem“. Tak se učím i od dětí.

Co jim poradíš, když Ti jednoho dne řeknou, že chtějí být rockovou hvězdou?

Dave: Oh, takového něco podobného jsem už slyšel. Můj nejstarší syn teď žije v Londýně, hraje na kytaru a chce skupinu. Řekl jsem, že jestli tohle opravdu chce, musí tvrdě pracovat a věřit v sebe. Musí chápat, že na dosažení cíle potřebuje hodně času a energie. Ale očividně se nenechal zastrašit a pracuje na tom, on miluje hudbu. Na jedné londýnské škole se teď učí všechno, co má co dočinění s kytarami, zvukovým inženýrstvím a produkcí. A je z toho nadšený.

Pověděl jsi mu o negativní stránce života rockové hvězdy?

Dave: To nemusím, on chápe ta nebezpečí. Ale ta jsou v životě všude. Nejenom ten, kdo je v nějaké skupině může pít moc alkoholu.

Jsi potřetí ženatý. Jaká nabídka k sňatku Ti nejvíc utkvěla v mysli?

Dave: Asi ta, která patřila mojí ženě Jennifer. Nejdřív řekla „ne“. Byli jsme na večeří v New Yorku, měl jsem prsten v kapse. To bylo několik dnů před turné. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli si mě chce vzít a vzal jsem prsten. Řekla „Doufám, že tohle není nabídka k sňatku. Přece teď jedeš na turné.“ Pak mínila „Vrať se ve zdraví zpátky a jestli budeme spolu mít ještě vztah, tak si o tom promluvíme.“ To bylo opravdu šílené.

Když jste před 25ti lety se skupinou začali, chtěli jste tím udělat dojem na dívky?

Dave: Definitivně. Ale taky nás k tomu pohánělo to, co nás obklopovalo. Byla to možnost odejít z našeho maloměsta, vidět něco ze světa. Všechno se stalo tak rychle, během prvních alb. Jeli jsme na turné a tam se o nás samozřejmě zajímala spousta holek. Ale nakonec bys měl s člověkem zacházet tak, jak chceš aby zacházeli s Tebou. To nemá nic společného s tím, jestli jsi ženatý nebo ne. Na turné to může být velmi těžké. Vztah jen na jednu noc nic neznamená. Měl jsem své nezdary.

Která byla nejlepší doba na párty?

Dave: Pro mě to byla druhá polovina osmdesátých let. Záleží na úhlu pohledu. V té době byla všechno jenom zábava. Pak přišlo téma AIDS a všichni si začali dávat větši pozor. Během „Violator“-Tour (1990) jsem byl úplně vyhaslý, o většinu věcí jsem vůbec neměl zájem. Už na začátku tohoto turné až k albu „Ultra“ (1997) jsem se zajímal jenom o to se opít – neustále.

Znovu zpátky k novému albu. První píseň se jmenuje „A Pain That I'm Used To“. Na jaký druh bolesti jsi zvyklý?

Dave: Mou vlastní vnitřní bolest. Někdy se dostaneme kvůli všedním věcem do střetu. Zdá se to jako lehký výbuch hněvu, ale vlastně to tak není. Někdy je to těžké vzít na sebe riziko a udělat opak toho. Připustit, že druhý člověk někomu poví o svém strachu a jednoduše na to nereagovat. Často je bolest, na kterou jsem zvyklý, ta, kterou ode mne dostávají ostatní.

Jsi špatný člověk?

Dave: Myslím si, že ne. Je to jen tak, že bojuji s nepřítelem ve mně. Jako anděl na jedné a ďábel na druhé straně. Naštěstí ke mně promlouvá hlas intuice hlasitěji. Ale s takovým bojem se musí neustále vyrovnávat každý. Je to věc stávání se starším a moudřejším. Díváš se, kde právě jsi a určíš si, jakým směrem se chceš dát.

Na závěr: Máš plány na další sólové album?

Dave: Nic konkrétního, ale myslím si, že druhé sólové album určitě bude. Po turné „Paper Monsters“ jsem napsal dohromady 15 nových písní. Tří z toho jsou na „Playing The Angel“ Teď je na řadě turné s Depeche Mode. To je pro mě velmi důležité a už se na něj opravdu těším. Pak mám namířeno domů. Tam můžu jít kdykoliv do studia nahrát nové písničky.

Za článek a jeho překlad, děkuji Lucii.

© 2005 Heiko Meyer