Dave Gahan: Každý to viděl přicházet

Dave v rozhovoru pro magazín Orkus vypráví o své nemoci, věku, narozeninových oslavách, démonech a dalších věcech.

Jakým démonům ses postavil ve svých textech tentokrát?
Těm samým jako vždy. Mám, a také pořád budu mít, o sobě špatně mínění. Stále si namlouvám, že jsem k ničemu... což z objektivního pohledu není pravda. Mezitím jsem už pochopil, že většina hlasů, které mi v hlavě něco našeptávají, vykládají jen hlouposti. Přesto jim naslouchám a někdy ty hlasy naberou na síle. Potom musím něco udělat, upustit ventil, psát, nebo bych se mohl dostat do skutečných problémů. A podle okolností bych si musel začít hledat novou manželku.

Skutečně?
Určitě. Když mám odpovídající náladu, je to se mnou k nevydržení. Má žena Jennifer by mě určitě vyhodila, tím jsem si jistý, a to plným právem. Ale to se nesmí stát. Protože ji miluji. Takže je mnohem lepší dostat všechny ty špatné myšlenky, o kterých ani sám nevím, kde se berou, ven, než mi přerostou přes hlavu. Potom, až se ze všeho vypíšu, cítím vždy velkou úlevu, takový ten pocit „samozřejmě patříme k sobě“, který je velmi příjemný. Navíc jsem tím, že jsem se vypsal ze svých vjemů, vytvořil něco pozitivního, cenného. Věř mi, tento způsob vypořádávání se se svými démony je mnohem lepší a zdravější než jaký jsem uplatňoval v minulosti.... to znamená sesypat se, brát drogy, chovat se hrozně k lidem, které mám rád. To neprospívalo ani mě, ani mému okolí. Bohužel jsem tento typ člověka. Mám silné sebedestruktivní sklony. Naštěstí už začínám na takové hlouposti být moc starý a unavený.

9. května ti bude padesát let. Máš důvod k oslavě?
Předčasné veselí držím na uzdě. Musím si ještě zvykat na skutečnost, že mi bude co nevidět 50. Vzpomínám si, když jsem byl teenager a mámě bylo 35 nebo 40, připadala mi strašně stará. Mé vlastní děti už mě s tím začínají zlobit, hlavně můj syn Jimmy. Ten kluk mi opravdu říká „starý muž“. (směje se) To je pěkně v háji. Ale řeknu to takhle: sám sebe nevnímám jako starého člověka, vůbec ne. Když se podívám do zrcadla, vidím vrásky, těch taky pořád přibývá, ale vůbec se na 50 necítím. Uvnitř, ve své mysli, jsem pořád ještě mladý.

Však taky vypadáš o deset let mladší.
Díky!

Je těžké zůstat ve formě?
Bohužel, to musím potvrdit. Především na posledním turné s Depeche Mode jsem měl smůlu na zranění. Jedna, dvě příhody potřebovaly nějaký čas na zahojení. Tělo se zpomaluje. Dřív to bylo tak: Představení, chlastání dokud neodpadneš, vyspávání, další představení. To je dnes nemyslitelné.

Uspořádáš oslavu?
Martin a Fletch, ti dva jsou o trochu starší než já, slavili spolu v Londýně a měli velkou party se spoustou starých přátel. Bylo skvělé znovu potkat všechny ty lidi, se kterými jsme se po léta vídali. Nemyslím si, že bych uspořádal podobnou slezinu. Jako hosta mě to bavilo, ale nechtěl bych být středem pozornosti jen proto, že stárnu.

Mnohem horší než tvá zranění byla asi diagnóza rakoviny močového měchýře na začátku turné v roce 2009. Za měsíc jsi však byl zase na scéně.
Ano, necelé dva měsíce jsem si musel dát přestávku a nechat se v nemocnici podrobit pár věcem, byla nutná i operace. Během turné jsme pak v určitých intervalech dělali přestávky, během kterých jsem mohl zajít do nemocnice na kontrolu jak na tom jsem s nemocí.

Jak jsi reagoval, když ses dozvěděl, že máš rakovinu?
Nevěřícně. Podíval jsem se na to s velkým odstupem a řekl jsem „Co chcete? Mně je přece dobře.“ Všichni na mě hleděli s velkou starostlivostí – má žena, děti, přátelé. Myslím, že jsem si dělal větší starosti o ostatní než o sebe. Taky jsem měl štěstí. Na tumor se přišlo úplnou náhodou. A bylo to natolik včas, aby nemohl způsobit žádné závažné škody.

Když umřely Amy Winehouse nebo Whitney Houston, pomyslel sis při tom „Páni, to se mohlo stát i mně...“?
Smrt Amy Winehouse mě zasáhla hlouběji než bych si byl pomyslel. Víc než ostatní úmrtí kolegů za posledních deset let. S Amy to bylo svým způsobem tragické. Za svůj život jsem poznal spoustu takových lidí jako byla ona, sám jsem byl jedním z nich. V jejím případě tomu bylo bohužel tak, že jsem to předvídal. Když se nacházíš v podobné situaci, nemůže pro tebe nikdo nic udělat, pokud o to sám nestojíš. Jediný člověk, který s tím může něco udělat, jsi ty sám. Prostě to musíš chtít sám. Když jsi přitom v privilegované pozici, obklopen lidmi, kteří – mírně řečeno – tvou situaci nezlepšují, skončí to velmi pravděpodobně špatně. Bylo to smutné, opravdu smutné.

Vyrazíš se Soulsavers na turné?
Zatím nejsou žádné plány, ne. Brzy začnu s prací na dalším albu Depeche Mode, proto budu v nejbližší době hodně vytížený. Jsem však přesvědčený, že naše spolupráce bude pokračovat, možná jednou i živě.

Orkus 2012/06
Autor: Sarah Nicholls