Dave Gahan z Depeche Mode a Brandon Flowers z The Killers - interview

Rozhovor BlackBook Magazínu s Dave Gahanem z Depeche Mode a Brandonem Flowersem z The Killers.

Depeche Mode byli na začátku dlouho outsidery, ale The Killers se stali slavnými okamžitě. Brandone, jaký vliv měla sláva na kapelu, na tebe a na váš umělecký projev?
BRANDON FLOWERS: Stále se nejsem vědom nějakého vlivu, cítím stále to samé. Neměl sem moc času si to pochopit. Všechno dáváme na naší desku. Máme oheň, který hoří a my jdeme s ním.
DAVE GAHAN: V počátcích to bylo opravdu o dělání naší práce a zbytek byl tlak na nás, byla tam zábava, .....ale potom už ne, opravdu. Být rockovou hvězdou, hraní té hry, bylo zábavné pár let v Los Angeles, ale potom jsi celebritou sedící raději někde nenápadně v rohu klubu. Teď žiji v New Yorku, a když jdu ven nikdo mne neobtěžuje, můj den je docela normální...Celá ta myšlenka, že být slavný tě nějak naplňuje ...u mně nefungovala.

Brandone, jak tě ovlivnili Depeche Mode?
BF: Ještě předtím než mně napadlo, že bych vůbec byl muzikant, tak sem byl osobně velmi zasažen Depeche Mode. "Some Great Reward" a "Songs of Faith and Devotion" vytvářeli mou individualitu, ještě předtím než sem vůbec napsal píseň. Proto oni znamenají pro mne strašně moc....(smích) Bože, to je tak neuvěřitelné.

Zajímavé, že si vyzdvihl Songs of Faith and Devotion. Vždy jsem viděl práci Depeche Mode jako prozkoumávání viny, perverzity a sexuality v kontextu se společenskými myšlenkami o náboženství a morálce.
DG: Ty věci, které si zmínil a to že Depeche Mode píší právě o nich, je klíčem k tomu chtít být součásti toho a chtít být schopný intimity a díky tomu nakonec nalezení určitého klidu v sobě. Pro mne je to něco, co nemohu dostat z nikoho či něčeho jiného. Musíte to cítit uvnitř, že prostě existuje něco co vesmír nabízí, ale zdá se mi, že často to nejsme schopni pochopit.

Brandone, ve vašich písních je také hledání morálky a duchovního základu.
BF: To je pro mne neustálý boj. Dospívání v Las Vegas mne na to opravdu připravilo. Je tam na dosah spousty věcí, které jsou jinde tabu a to je cestou do našich písní.
Snažím se smířit se skutečností, že jsem věřící a čím sem starší cítím se tak mnohem příjemněji. Vím, že je to občas trochu v protikladu s tím co dělám,
DG: Ne tak docela. To vyžaduje v dnešní době spoustu odvahy, přijít a říct to. Myslím, že všichni chceme v něco věřit.

V textech skladeb “Kingdom” a “Miracles” na tvé sólové desce Hourglass, svádíš přímo boj s tím, že nejsi věřící.
DG: Ano, je to neustálé hledání naděje a víry, že tam je nějaká vyšší síla, která má lepší pohled na věci kolem – protože, my to příliš neumíme.

Dobrá,The Killers se ptají “Are we human?” a to je velká, přímá existenciální otázka.
DG: Pomocí písní, jsi schopný se takhle vyjádřit, ať textem či atmosférou. A já to slyším v písních od The Killers, slyším to hledání.

Myslím, že to byl Wagner, kdo řekl, „Chceš-li najít Boha, hledej jej v hudbě“
BF: Říká se, že vytváření vlastní hudby, může být nejbližším přiblížením náboženskému zážitku. Když jdu do kostela, tak jsou to církevní chorály, co mne vždy vtáhne dovnitř. Mohu mít den, kdy jsme na pochybách, ale jakmile slyším ty pravé gospelové písně, tak je to jasné. Už nemám více pochyb.

Dave, byli jste součástí toho, když se v hudebním průmyslu doslova ničilo vše, na čem fungoval. Byl tu punk, byla tu elektronická hudba a kapely podle toho fungovali. Dnes, technologie mění naprosto všechny záležitosti pro hudební skupiny. Jak se s tím vyrovnáváte?
DG: Jsem pěkně paranoidní celou dobu kvůli YouTube [smích]. Ale skvělá věc na nových technologiích je, že ti umožní dělat báječně znějící nahrávky klidně ve vlastní kuchyni.

Mohl bys argumentovat, že Daniel Miller udělal první krok na téhle cestě. On řekl, že chlápek sám se svým syntezátorem je nejpunkovější věc vůbec. A udělal úžasný klubový hit “Warm Leatherette,” jako The Normal, prostě sám, jen se svým syňtákem.
DG: Ano, to bylo docela zásadní v té době. Měli jsme tak náš vzor pro druh hudby, který jsme chtěli dělat. S odchodem punku, jsme věděli, že náš hudební projev nebude prostřednictvím kytary, basy a bicích. Takhle jsme si prostě zapnuli naše tři syntezátory a PA, a mohli jsme hrát ve všech těch malých klubech v Londýně. V té době, to nebylo považováno za „opravdovou“ muziku.

Brandone, posmívají se ti z nedostatku ambicí a s poslední vaší deskou se zdá, že saháte po opravdové velikosti, jako U2 měli svoje The Unforgettable Fire a jako když Depeche Mode přišli s Music for the Masses, jsi si vědom, připravování se na další krok?
BF: Dobrá, mluvit o tom všem není zajímavé. Všechny kapely, které jsem poslouchal, když jsem vyrůstal, do toho šli. Teď se i my cítíme takhle pohodlně a nemáme z toho strach.
DG: To je správné. Musíš prostě jít a vrhnout se na to. Máme novou desku, kterou produkoval Ben Hillier, a ten mi řekl: „Nikdy jsem nepracoval se zpěvákem, který by pracoval tak tvrdě, jako ty.“ Ale právě hodně disciplíny je důvodem následného úspěchu a růstu. To není nic, co bys sis vyčaroval ze vzduchu. Musíš, věřit v to co právě děláš.

Co chcete dávat lidem prostřednictvím vaší hudby?
BF: Nikdy bychom nevydali píseň, kterou bych nechtěl zpívat. Je nevyhnutelné, že někdo jiný bude mít stejný pocit, jaký jsem měl já, to je dokonalé. Například, není podstatné, jak temné skladby od Depeche Mode mohou být, ale vždy je na nich něco povznášejícího.
DG: Nikdy jsem docela nechápal, proč si lidé myslí, že naše hudba je příliš depresivní. Děláme hudbu, která, se vztahuje k životu. Mohl bych zpívat o schovávání se uvnitř sebe, ale hudba tě vezme na vyšší místa. V tom je lidský rozpor. V naší hudbě je mnoho černé komedie, ale nemyslím, že to z ní lidé opravdu dostanou.
BF: Poslední skladba na Black Celebration, “But Not Tonight”… [povzdychne v těžkém obdivu]. Má část: “My eyes have been so red I’ve been mistaken for dead / But not tonight.” A to jsou přesně ty momenty, o kterých mluvím, ve vší té temnotě, je tam optimismus.
DG: To je život, a to je důvod, proč se lidé do toho vžijí.