Dave Gahan: Život je jako horská dráha

Dave Gahan poskytl v Paříži rozhovor také pro německý deník FAZ. Jak dnes přemýšlí bývalý feťák, sebevrah a člověk, který se vyléčil ze zákeřné nemoci? O tom vypráví následující řádky.

Pane Gahane, po vydání vaší druhé sólové desky v roce 2007 jste řekl, že jako skladatel jste se přesunul ze školky na základní školu. Teď už jste na střední?

Skočil jsem rovnou na vejšku (smích). Pomohla mi k tomu spolupráce se Soulsavers, s kterými jsem nahrál album. Tam se stalo něco zvláštního. Cítil jsem se naprosto volný, melodie a texty plynuly přímo z mého nitra. S Depeche Mode je celý proces velmi odlišný. Je to jako jít do laboratoře a tam jsou elektronické hračky, které používáme.

Když jsem mluvil s vaším starým přítelem Danielem Millerem, který objevil vaší kapelu, ptal jsem se jej na vás. Řekl mi, že jste jeden z nejzábavnějších lidí, které zná. Tahle stránka vaší osobnosti není veřejně tak známá.

Jsem někdo, kdo sestupuje do opravdu temných hloubek – s humorem a vtípky. Pouze v těch letech, kdy jsem byl ztracený v drogách a alkoholu, tak jsem nemohl objevit nic vtipného, na sobě ani na svém okolí. To bylo hrozné. Schopnost zasmát se sám sobě je velmi důležitá. Moje děti vědí přesně, které tlačítko musí zmáčknout, aby se tatínkova nálada rozzářila. Užili jsme si s Danielem za ta léta hodně legrace. Essex, odkud pocházím, je spíše smutné místo, proto potřebuješ humor, abys tam vydržel. Byli jsme klidnější, než jsme se potkali s Danielem, potom už jsme byli samý anglický sarkasmus. Když někdo vstoupil do místnosti a byl trochu jiný, tak jsme na něj s humorem nastoupili a sledovali, zda to ustojí. Ti kdo se nechytli, tak těžko mohli s námi vyjít.

Nepijete více než 15 let, žádný alkohol a také žádné drogy. Jak těžké je pro vás udržet své démony pod kontrolou?

Daleko snadněji než dřív. Pravděpodobně i proto, že New York je pro mě v tomhle ohledu mnohem lepší město. Zjistil jsem to, když jsem ještě rozvíjel své zlé návyky. Teď jsem šťastný, vedu si v New Yorku svůj velmi soukromý život s přáteli a rodinou. Žijí tam všechny druhy etnických skupin z celého světa, je snadné být toho součástí. Trvalo mi dlouho, než jsem našel místo, kde bych se cítil, tak příjemně. Vděčím za mnohé mé ženě Jennifer, jsme manželé 14 let a ona vždy stále a stojí při mně. Není snadné se mnou žít, protože jsem velmi náladový.

Jak vaše děti rostou, jak se vyrovnávají s drogami a alkoholem?

Moji dva synové, mají 20 a 25 let, jsou si vědomi těchto nebezpečí. Mohou si vyjít s přáteli a dostat se trochu více do nálady, ale nevidím v nich tu stejnou osobu, která existuje ve mně.

Vaší dceři je 13 let, ví o vašich temných letech?

Ví. Ale já nebyl nikdy opilý před ní – a jsem velmi pyšný, že to mohu říct. Jsme si velmi blízcí. Narodila se v pravý čas. Je to můj andílek. Ano, mé děti znají mou minulost. Dozvědět se ji z internetu je teď tak snadné. Něco je tam pravda, něco přehnané, ale dobře ví, co dělal otec sám sobě.

Ráno 28. května jste byl klinicky mrtvý na dvě minuty, po silném předávkování, a viděl jste, jak jste sám řekl, naprostou temnotu. Co vidíte teď, jako člověk, jak vidíte svět?

Teď vidím mnohem více, protože chci. V té době jsem se obával všeho a snažil jsem se skrývat před světem. Zamykal jsem věci. Dokonce i hudbu – myslím, že jsem tenkrát neslyšel žádnou hudbu celý rok.  To bylo dávno, před lety, měl jsem pocit, že moje duše si nic dobrého nezaslouží. Tak se ale už necítím. Teď vstávám ráno ve svém apartmá a rozhlížím se z okna a dívám se na nádhernou oblohu New Yorku, a když procházím ulicemi, tak třeba cítím, jak někdo peče chléb. Našel jsem znovu potěšení v těch nejobyčejnějších věcech. Můj život jsou přátelé, povídání si, mé děti. Pokládají mi otázky, na které obvykle neumím odpovědět (smích). Jsou schopné vyjádřit to, na co se mně chtějí zeptat, a to je nádherná věc.

Stále vstáváte ráno v 4:15? Tedy v čase, kdy jste měl svůj zážitek s klinickou smrtí?

Pokaždé. Nespím dobře – to je jediná věc v životě, pro kterou nemohu nalézt řešení. Obvykle se vzbouzím mezi čtvrtou a pátou ranní. Některé týdny, když jsme nahrávali album, tak jsem téměř vůbec nespal, můj mozek byl permanentně zaměstnán hudbou a písněmi. Ale čím více dostávám jen to, co potřebuji, a ne to co chci, tím méně jsem naštvaný.

Po vašem předávkování, jste řekl, že vašich sedm kočičích životů bylo vyčerpáno. Zdá se, že jste dostal ještě osmý, během turné 2009 jste se úspěšně vyléčil ze zhoubného nádoru na močovém měchýři.

Nikdy jsem nepočítal s tím, že se to může stát, ale to je život. Cítil jsem se velmi zle a to velmi brzy. Také jsem byl brzy vyléčený. Nikdy jsem neviděl své děti tak vyděšené. Všechny tři mně nechtěly pustit zpět na turné.  Chápal jsem je. Ale ony také nakonec pochopily, že je pro mne důležité dokončit to, co jsem začal. A tak se tour přerušilo, abych mohl být v nemocnici operován a léčen. Až poletím z tiskové konference z Paříže, zpět domů, tak musím do nemocnice. Nedostávám chemoterapii, nemám rakovinu. Můj onkolog říká, že mám obrovskou léčivou sílu. To již dávno vím. Mohu mučit mé tělo, dělat to znovu a znovu, plazit se jako ještěrka či had. A potom svléct svou kůži a začít znovu.

Je to jen můj dojem, nebo máte méně problémů se stárnutím než ostatní?

Nevím…

Předpokládám, že je to proto, že jste sebejistější a šťastnější než když jste byl mladý.

Možná. Pokouším se všechnu svou energii, jedno zda dobrou či špatnou, temnou či zářivou, dostat do mé práce, do mých písní.  Když to vše vychází ven, tak se cítím lehčeji, když to zůstává uvnitř, tak to není dobré.

A nehodláte se ještě v 50 obnažovat na jevišti, že ne? Ačkoliv máte skvěle trénovanou postavu.

Oblečení prostě musí dolů! V tu samou chvíli si začínám uvědomovat, že už jsem trochu omezován fyzicky náročnými věcmi. Ale Mick Jagger dělá takové věci, a to už se blíží sedmdesátce, a stále vypadá celkem dobře.

 Rolling Stones musí předpokládat, že nejméně někdo z nich zemře přímo na pódiu. Jak je to s Depeche Mode?

 (Smích) V jejich věku už se vidím někde jinde. Chci sedět na verandě, někde na jihu, s brokovnicí a lahví whisky v ruce a dejte si bacha, ať mi nelezete na pozemek.

 Máte stále zbraň, kterou jste nosíval ve Vašem nejhorším feťáckém období?

 Ne, už ani náhodou. Měl jsem ji, to je děsné. Ukazuje to, jaký blázen jsem byl.

Děsíte se také někdy Black Swarm – vašich fanatických fanoušků, kteří o vás vědí více než vy sami?

Ne. Oni mi pomáhají cítit se normálně. Když jsem byl mladší, myslím, že něco se mnou nebylo v pořádku. Dnes, už vím, že nejsem sám se svými pocity, protože lidé se identifikují s našimi texty, náladami, které přináším do písní. Pro mě není nic tak krásné jako procházka životem, (za ruku tichou uličkou). Vzrušení života je, že je jako na horské dráze, vždy vás může v zatáčce vyhodit. Připoutejte se, vydržte a dívejte se!