Depeche Mode - Music For The Devoted

Už pár dní jsou "depešácké" základny opět v pohybu. Skupina Depeche Mode se totiž hodlá v období 15. výročí vydání monumentálního alba "Songs Of Faith And Devotion" vrátit do nahrávacího studia. Ano, začátkem jara příštího roku to bude už neskutečných patnáct let, co jedna z nejvýznamnějších skupin všech dob, přišla i pro skalní fanoušky se šokujícím albem. Elektronika už nebyla průzračná a Gahanův hlas už nebyl sametový.

Většina skladeb se zahalila do agresivní mnohovrstvé elektroniky, protkané živými bicími, Goreovou kytarou a živočišným Gahanovým zpěvem.Tohle byl na první pohled nový začátek skupiny Depeche Mode, bohužel, budoucnost ukázala, že se jedná o poslední album, které skupina nahrála v klasické sestavě s Alanem Wilderem. Nic to nemění na tom, že album "Songs Of Faith And Devotion" nestárne a zůstane v mnoha směrech nepřekonané a výjimečné. Doufejme, že až se příští rok, Gore, Gahan a Fletch budou probírat novými písněmi a hledat nový zvuk, vzpomenou si na Devotional éru a nebudou se bát hudebně experimentovat. Teď se, ale na chvíli vraťme do předvečera vydání Písní o víře a oddanosti, kdy britský novinář zpovídal členy skupiny a to vše do filmového dokumentu zachytil Anton Corbijn.

"I surrender all control
To the desire that consumes me whole
Leads me by the hand to infinity
Lies in wait at the heart of me"

Martin Gore: Proč jsme album tak pojmenovali? V názvu té desky, tedy Písně víry a oddanosti, se určitě náboženství, církevnost a duchovno odráží, ale zároveň jsme chtěli aby byl ponechán prostor dvojznačnosti. Víra v co? Oddanost komu?

Condemnation je podivuhodně znějící skladba, když jsem ji slyšel poprvé, tak sem měl pocit jako že jsem ji pustil špatnou rychlostí, zdá se mi, že jste se během jejího natáčení pěkně vyřádili, že?

Martin Gore: Ve skladbě Condemnation nejsou vůbec využiti jiní zpěváci - jako doprovodné vokalistky atd. Vše to vznikalo téměř až gospelovým způsobem, nahrávali jsme další hlasy a nápady odděleně a postupně to skládali dohromady. Nic jsme nesamplovali. Prostě jsme to zpívali jako vokální kvartet. Bylo to velmi zajímavé a myslím, že Dave ve skladbě Condemnation, nazpíval vůbec nejlepší vokály za celou naši kariéru.

Martin řekl, že na Condemnation, jsi nazpíval vůbec Tvé nejlepší zpěvy u Depeche Mode, jak tu skladbu vnímáš Ty?

Dave Gahan: Ta skladba je vrchol. Text i melodie jsou jednoznačně to nejlepší co jsme kdy vůbec nahráli. Je to jedna ze skladeb, které bych si nejraději napsal sám. Patří vůbec k prvním nahraným v Madridu a já tu skladbu cítil tak, že jejím prostřednictvím, říkám zase o něco víc. Že je to cesta ven ze starých zvyklostí. Při kontrole záznamu u zvukového technika, jsem měl pocit, že se to vážně povedlo a stejného názoru byl i Flood a všichni kolem. Chtěl bych , aby lidé poslouchali především tuto skladbu, myslím, že jsme dali dohromady něco skutečně mimořádného.

"I Accusations
Lies
Hand me my sentence
I'll show no repentance
I'll suffer with pride "

Od minulého alba "Violator" uběhly už celé tři roky, znamená to že jste méně psali nové věci nebo je spíš méně natáčeli?

Martin Gore: Museli jsme si všechno více nechat projít hlavou, protože po těch asi deseti albech, to vše trvá mnohem déle, než jsou všichni úplně spokojeni s konečným výsledkem. Naše požadavky a očekávání za ta léta také vzrůstají, proto více experimentujeme a důsledně vše zvažujeme. Mnoho věcí je pro nás nových a proto zabírá hodně času si je osvojit.

Jak cítíš vlastní "proměnu" z nováčka v kapele, v člověka, který nese hlavní zodpovědnost za celou instrumentální a vůbec zvukovou podobu nahrávek?

Alan Wilder: S větší zodpovědností a také větší pravomocí v tomto směru, jde ruku v ruce nutnost se více učit a trvale zlepšovat to co pro jiné děláte. Vždycky mne velmi zajímala producentská část během nahrávání a u nás se to prostě tak vyvinulo, nebylo to rozhodnutí od stolu, ale přirozeně to vyplynulo z běhu událostí a já jsem touto pozicí velmi potěšen.

Je úžasné jak jste se za ta léta stali soudržnými, s přesně rozdělenými úlohami, zpěvák, skladatel, skvělý zvukový instrumentalista a ty máš na starosti obchodní stránku kapely - to je skvělá kombinace.

Andrew Fletcher: Myslím, že je to tak správné a pro fungování kapely nezbytné, kdyby tak fungovaly i ostatní skupiny, staly by se mnohem více soběstačnými a tím i mnohem úspěšnějšími.

Tvé úspěšné umělecké spojení s Martinem Gorem, už trvá dlouhá léta, můžeš nějak definovat druh či kvalitu vašich vzájemných vztahů, v té řekněme duchovní poloze?

Dave Gahan: Mám pocit, že v posledních pár letech jsme si úplně nejblíže. Ještě lépe jsem ho poznal a mám ho ještě mnohem raději - byl bych šťastný, kdyby to cítil podobně. Jeho písně jsou mi neskutečně blízké a navíc on napíše vždycky něco, co někde v koutku duše, chci říct já sám. Je to skvělý skladatel a my ostatní, Alan, já a Fletch, mu pomáháme vybrat ty úplně nejlepší skladby.

"Now I'm not looking for absolution
Forgiveness for the things I do
But before you come to any conclusions
Try walking in my shoes"

Všiml jsem si, že jsou tady postaveny skutečné akustické bicí, cvičíš?

Alan Wilder: No jo, musím hodně trénovat, abych na příštím turné mohl hrát na bicí v některých skladbách. Ne ve všech, ale v pár vybraných.

Převratnost a novost videoklipů už je pryč, chápeš je teď jako pomoc při uměleckém vyjádření nebo jen jako nezbytnou nutnost?

Martin Gore: Popravdě řečeno, jsme nikdy nebyli klipoví průkopníci a ve skutečnosti jsme natáčení videoklipů opravdu nenáviděli, až do chvíle než jsme začali spolupracovat s Antonem Corbijnem. Pocit být vydáni na milost a nemilost režisérovi nás dost ubíjel, museli jsme neustále někoho poslouchat a vlastně jen minimálně mohli ovlivnit obrazový výsledek. To se vlastně týká všech našich prvních 15 klipů. Až Anton překonal tu rutinu, hodně jsme si povídali, spoustu věcí nám vysvětlil, má naši důvěru a na naší ochotě spolupracovat i výsledku je to znát.

Říkal si, že zpívání není tvoje silná stránka, zkoušel si někdy komponovat?

Andrew Fletcher: Zkoušel. Ale když jsi v kapele se dvěma vynikajícími skladateli, tak tě to rychle přejde, přineseš píseň, ale vedle těch jejich prostě neobstojí. Tak jsem toho nechal a věnuji si věcem ve kterých sem fakt dobrý.

Teď mám ideální příležitost dozvědět se něco o tvém tetování, mohl bys k tomu něco říct, která jsou nová?

Dave Gahan: Každé to tetování má svůj vlastní příběh, každé znamená nějakou mou proměnu nebo událost v mém životě. Tetování mám už léta, některá se mi přestala líbit, tak jsem si je dal odstranit. Teď právě zamýšlím dva obrázky zlikvidovat. Ale to je moje úplně soukromá věc, protože to něco podstatného znamená pouze pro mne. Ostatně, před turné jich pár nových zase přibude.

Když tak koukám na návrh podia, tak mne napadá, že spousta skupin už má svého architekta, co vy?

Alan Wilder: Vždy jsme se s někým radili o podobě jeviště, teď je to Anton a nám se řada jeho nápadů hodně líbí. Přidáme-li k tomu co nejvíc našich vlastních představ, pak může vzniknout něco opravdu našeho - a to je přesně to co chceme.

Při koncertech vždy zavládne vzrušení, když se objevíš s kytarou, hodláš její úlohu na podiu rozšiřovat?

Martin Gore: S každou novou deskou mám v úmyslu zase přidat nějakou kytaru, a jelikož je to úplně přirozený vývoj, tak na ně hraju i živě a líbí se mi to. Myslím, že se nám podařilo dostat rock a elektroniku do správné rovnováhy-nová show, ale není zase příliš rocková, to nás totiž vždy lekalo, ale můžeme získat další rozměr, trochu rozpohybovat ty tři za klávesami ztuhlé postavy. A také nám to dá šanci zkusit něco jiného, s bicími a doprovodnými vokalistkami.

Přistihl ses někdy, že nesleduješ klávesy, ale koukáš na Davea?

Alan Wilder: No jistě. Často se mu tak snažím zjednodušit situaci, vlastně ho trochu podpořit a dát mu najevo, že si skutečně vážím té jeho náročné pódiové práce. Musí na sebe strhnout většinu pozornosti - upoutat, to je děsná makačka, doopravdy to umí jen pár frontmanů, a Dave to rozhodně umí.

Hodně kritiků vás pořád nechce brát vážně, protože jste za mlada byli hodní popíci, co s tím?

Martin Gore: (typický smích) S tím jsme měli hlavně v Anglii vždycky trochu problémy, ale postupem let to přece jen mizí, koneckonců, kdo si z dnešních kritiků, pamatuje jací jsme byli před 13 lety?

"I'm shying from the light
I always loved the night
And now you offer me eternal darkness "

zdroj: dokument k albu Songs Of Faith And Devotion, 1993, režie Anton Corbijn