Ga-Han: Essex (2003)

Jak moc bolí piercing přirození? A co s tím má společného kůň ? Co ve skutečnosti dělá Andy Fletcher za klávesami? To vše a ještě mnohem mnohem více vám prozradí Dave Gahan.

Běhání je podle Davida Gahana skvělý způsob, jak naplnit pocit prázdnoty, který ve vás zanechá heroin. "Když jsem se z toho poprvé dostal, chodil jsem běhat každý den," říka svým podivným, anglo-americkým přízvukem. Působí trošku úzkostlivě. "Ale poslední dobou moc běhat nechodím. Ne tolik, jako dřív." Dnes to na běhání určitě nevypadá, to je jasné. Gahan si pozorně prohlíží pompéznost londýnského členského klubu Home House a až po chvilce zamyšlení se vrátí zpět k našemu rozhovoru. Jaké neřesti si teď užívá muž, který v roce 1996 téměř zemřel na předávkování heroinem? "Kouření," přiznává Gahan, který je tak hubený, až působí zranitelně, ale přesto z něj vyžaruje aura pohody. "Ale pracuji na tom. Nikdy neříkám, že s něčím skončím. Ale mám to v plánu - snad až se vrátím do New Yorku. "Má k tomu dobrý stimul, protože mu nedávno vyšlo první sólové album Paper Monsters a momentálně je na světovém turné. A jak Gahan sám vysvětluje, jeho hlasu by jen prospělo, kdyby skutečně kouřit přestal. Takže čeho si bude dopřávat potom? "Kupuji si spoustu časopisů, " říka a míři tím k faktu, že otázky mu tentokrát pokládali sami fanoušci. "Takže už vím, jaký druh otázek mě teď čeká - vsadím se, že tam jsou nějaký šílenosti, co?" To si piš, kámo!

Když jsi v roce 1996 na pár minut zemřel v následku předávkování heroinem, měl jsi našlápnuto k nebi nebo k peklu?
Všechno, co jsem viděl a cítil, byla temnota. Nikdy v životě jsem se neocitnul v tmavější místnosti. Pamatuji si, že ať už to bylo cokoliv, všechno, co jsem tenkrát dělal, bylo to špatně. Viděl jsem se na podlaze, na schodech, vedle hotelové koupelny a kolem mě bylo rušno. Zkoušel jsem křičet "jsem tady!" , i když jsem sám nevěděl, kde přesně jsem se vznášel, ale nikdo mé stejně neslyšel. Svým způsobem to bylo i osvobozující. Pak mi dal policajt pouta na ruce. Rozhodně to nebylo místo, které bych chtěl znovu navštívit.

Vyhrál jsi v poslední době nějakou soutěž v časopise?
Ne, ale právě jsem byl v Německu a dostal jsem od nějakého časopise cenu. Je to velikonoční čokoládový zajíček ve zlatém alobalu a na sobě má malý zvoneček. Dostal jsem ho za nejlepší album tohoto roku, takže jsem měl velkou radost, i když to byla jen čokoládová figurka.

Máš zadarmo předplatné francouzského časopisu Depeche Mode, kterému jste ukradli jméno?
Nemám, ale jednou s námi chtěli dělat fotoseriál. A vlastně nás kdysi chtěli kvůli tomu jménu i zažalovat, ale když jsme začali být trošku známější, vykašlali se na to. Zřejmě jsme jim nakonec pomohli zvýšit prodejnost. Vždycky, když ho vidím v tom obchodě v New Yourku, kde si kupují časopisy, přijde mi to vtipné, protože je to kutilský časopis podobný House and Garden.

Na Paper Monsters jsi autorem veškeré hudby. Znamená to, že na příštím albu Depeche Mode převezmeš žezlo po Martinovi Goreovi a budeš skládat?
Ne, to ne, ale rád bych se nějak aktivně zúčastnil, přidal své písničky, názory a tak. Myslím, že teď bych to stejně jinak dělat ani nemohl. Jestli Martin slyšel Paper Monsters? volal mi a říká: "Právě jsem se vrátil z dovolené a měl jsem vzkaz, ať si na poště vyzvednu cédéčko. Ale kvůli tomu ti nevolám, chtěl jsem se tě jen zeptat, jestli náhodou nemáš telefon na chiropraktika. "

Je pravda, že tě před pár lety nějaký chlapík požádal o podpis, když si na záchode zrovna vykonával potřebu, ty ses otočil a počůral ho?
Jo, tak to je pravda. Ale už si nevzpomínám, kde to bylo. Nevadí mi rozdávat autogramy, ale když jsi u pisoáru a někdo vedle tebe stojí a máva kouskem papíru a propiskou, tak to už je trošku moc, ne? Tenkrát jsem se tomu klukovi opravdu podepsal, ale pořád jsem čůral a tak jsem mu počůral nohy. On si toho vůbec nevšiml, protože byl celý bez sebe, že mu podepisuji ten jeho ušmudlaný kousek papíru. Myslím, že teď bych mu řekl leda: "Jdi do prdele".

Si se les rompe algo en la casa o hay que arreglar algo, lo hacen ustedes o piden ayuda al primero que se les cruce?
Co??? Nerozumím. Nebo počkej chvilku, něco jsem z toho pochopil. Tvé album je nejlepší na světě, souhlasíš? Ano. (správný překlad zní: Když se ti něco doma rozbije nebo je potřeba něco opravit, uděláš to sám, nebo si na to někoho zavoláš?)

Uvědomuješ si, že tančíš mimo rytmus?
Jasné, že jo! (směje se) Vždycky když se na pódiu uzavřu do svýho světa. Ale já za to nemůžu: to je tím, že technologie je až moc přesná.

Dave, šestiletá dcera mojí partnerky vyrůstala v přesvědčení, že jsem Dave Gahan. Máš nějakou radu, jak jí sdělit pravdu a přitom jí nezranit?
Nejdůležitější je být sám sebou. Od mých dětí jsem se naučil, že neexistuje žádná příručka, jak být dobrým otcem. Neříkám jim, co mají dělat, to oni učí mě. A tak doufám, že se od dcery poučíš, že je to v pořádku být sám sebou. Prosím, nespoléhej na mě.

Lituješ někdy svého období peroxidovaných vlasů a vytrhaného obočí?
Hehe, jo, to lituju. Očividně jsem dlouho hledal image, protože tenkrát naše kapela nenásledovala žádné trendy. Vypadali jsem jako nějaký mišmaš a měli jsme štěstí, když si nás vzal do parády fotograf Anton Corbijn a s naši vizáži si pohrál. Ale obočí jsem si přece přestal trhat už dávno...

Vadí ti, že již dvacet let lidé špatně vyslovují tvé jméno?
Už jsem si na to zvykl. Chvíli jsem přemýšlel, že by se moje nové album mohlo jmenovat Essex a vydal bych ho pod uměleckým jménem Ga-Han.

Nezkoušel jsi někdy schovat Martinovi Goreovi jeho sukně?
Ne, ale s Andym - teď se k tomu přiznávám - jsme často schovávali jeho klobouky. Kupoval si strašný modely, podobný, jaký nosí šašci u dvora. Vlastně jsme s ním o tom i mluvili. Jenže když Martinovi řeknete, aby něco nedělal, schválně to přežene až do extrému, aby vás naštval.

Chybí ti heroin?
Ne, nechybí. Někdy mi chybí únik před sebou samým - mými pocity nebo nějakou životní situací - ale našel jsem si mnohem příznivější způsob, jak nasměrovat svou energii. Heroin je droga, se kterou je neradno si zahrávat. Zpočátku zažíváte bezprostřední euforii a pocit nepřemožitelnosti, ale pak se to pěkné rychle obrátí. Opravdu mi ta fyzická závislost nechybí. Jestli teď něco beru? Ne, jsem čistý. Kdybych znovu otevřel ty dveře, nejsem si jistý, kam bych se dostal. Trvalo mi dlouho, než jsem byl schopný jít s kámošema do baru a ani nepomyslet na pití. Heroin bych nikomu nedoporučoval. Druhý den se probudíte se strašnou kocovinou a věřte mi, jsem rád, že se teď ráno probouzím normálně.

Je pravda, že proti vám byli dokonce i Primal Scream jen parta skotských hubeňourů, kteří divočákům Depeche Mode na společném turné sotva stačili?
Docela se drželi. Bylo to divné, dlouhé turné a Primal Scream s námi hráli jen poslední tři měsíce. takže to už všechno bylo rozjetý. Řekněme to takhle: vždycky než šli na pódium, několikrát u mě v šatně klepali na dveře, že něco potřebují, aby na pódium vylezli. To bylo (nahodí skotský přízvuk): "Pane G, neměl byste pro nás něco?" (směje se) Vycházeli jsem spolu hodně dobře, tenkrát jsem s nimi trávil více času než s vlastní kapelou. A aby to nebylo nudné, matroš jsme neustále střídali.

Je klávesnice Andyho Fletchera při koncertech vůbec zapojená?
Ano, zapojená je, ale upřímně, nemůžu s jistotou říct, jestli vydává nějaké zvuky. Andy s námi vystupuje živé, ale zdá se, že víc času tráví vepředu a rukama víc máva nad hlavou, než aby hrál na klávesy. Vím jen, že když se vrátí ke svým klávesám a já se otočím, vždycky vidím, že se tam nic neděje.

Co byla nejdivočejší věc, kterou jsi během turné udělal?
Klasické vylomeniny - třeba jsem se strašně opil, vylezl z okna hotelového pokoje a po parapetu jsem se plížil podívat, copak dělají jiní hoteloví hosté. Dělali jsme různý bláznivý, nebezpečný věci, který mně samotnýmu teď připadají až neuvěřitelný. Taky jsme na ostatní kapely házeli věci z okna, to se ovšem zaměstnancům hotelu moc nelíbilo.

Máš nějaké výčitky kvůli tomu, že Alan Wilder opustil kapelu?
Ano. Později jsem si uvědomil, že jsem se k tomu nevyjádřil jak bych chtěl. Opravdu mi chybí Alanův pohled na hudbu, ale i jeho přátelství. Z kapely mě nejvíc podporoval a mrzí mě, že jsem víc nebojoval za to, aby v kapele zůstal. Alan chtěl, aby Martin ocenil jeho podíl na hudbě. Ale Martin není právě ten typ, který by rozdával komplimenty. I když nedávno prohlásil, že konečně zjistil, jak moc byl Alan pro kapelu důležitý, takže bude zajímavé sledovat, co se stane. Několik let jsem s Alanem nemluvil, ale slyšel jsem, že se chtěl odstěhovat do Španělska.

Jak si zbavil kruhů pod očima po tvém drogovém období?
Ani jsem nevěděl, že bych kdy měl kruhy pod očima. Trvalo dlouho, než jsem se z toho všeho dostal psychicky. A abych byl upřímný, neuvědomoval jsem si, jak to se mnou bylo špatný. Moje ledviny, játra, všechno bylo zničený. Cítil jsem se jako stařeček a vyrovnávám se s tím dodnes, ale už je to mnohem lepší. Kruhy pod očima, to byla poslední věc, která mě v tu chvíli zajímala.

Myslíš, že by Depeche Mode byli tak slavní, kdyby Vince Clarke neodešel do Erasure?
To je dobrá otázka. Myslím, že ne. Když Vince odešel chvíli jsem si mysleli, že další desku sami nevydáme. Ale museli jsme jít do studia a začít na něčem pracovat, takže to byl spíše experiment. Neměli jsme na vybranou. Vince měl svůj styl. Směr, kterým se ubíral, byl jasně daný, věděl přesně, co chce udělat. A toho s námi nikdy nemohl dosáhnout, protože každý z nás měl jiný názor. Ale jsem rád, že se to stalo, protože vždycky, když se kapela změnila - např. když Alan přišel nebo odešel - nutilo nás to znovu se nad vším zamyslet. A jestli chceme vydat další album, musíme to zopakovat.

Co té přimělo si nechat propíchnout genitálie?
Nebylo to přímo přirození. Byl to ten kousek kůžičky, kterou má chlap mezi varlaty a zadkem. Prý tě to nabije větší sexuální energií ale byla to největší bolest, kterou jsem kdy zažil . Propichování trvalo hodinu a půl, já byl vestoje, nohy jsem měl ve třmeni jako na konci a ta holka s jehlou v ruce mi v podstatě celou dobu koukala do zadku. Strašně dlouho jsem se ho potom nemohl dotknout. Půl roku jsem nemohl ani sedět na tvrdý židli, ale zato jsem to všem ukazoval. Ten piercing jsem si pres si před pár lety vyndal, ale pořád tam mám dírky - jestli chceš, můžeš se podívat...

Prevzaté z časopisu Hype, leto 2003