Kult Depeche Mode

Proč je v Česku (a na Slovensku*) tolik depešáků? Existuje mnoho kapel s věrnými fanoušky, ale jen jediná si u nás kolem sebe vytvořila skutečný a oddaný kult, mnohdy hraničící až se sektářstvím. Depeche Mode. Co jsou všichni ti chmurně se tvářící jedinci v černých kožených bundách, kteří se ztratili sami v sobě a hledají cestu ven, vlastně zač?

Depeche Mode jsou pro mě nedosažitelnou jedničkou! Miluju jejich kultovnost, Gahanův zpěv, Martinovy texty, Andyho klid, rozvahu a moudrost! Jejich texty jsou pro mě jako knížka, podle níž se snažím žít! V tomto duchu se nesou srdceryvná vyznání oddaných českých fanoušků britské syntezátorové legendy Depeche Mode. Kapely, která si zde vybudovala neuvěřitelně oddanou armádu fanoušků, pro které je doslova povinnost chovat se a vypadat přesně jako její členové . Nezřídka jsou schopni jít až tak daleko, že kromě „svatých a nedotknutelných“ Depeche Mode neuznávají žádnou jinou hudbu.

Depeš, nebo veteš

Chceme-li podrobněji prozkoumat fenomén fanouškovství Depeche Mode, musíme se vrátit do Československa osmdesátých let. Hudební scéna byla jasně definovaná. Byl tu heavy metal, jehož milovníci na sebe věšeli nášivkami vyzdobené džísky, pěstovali dlouhé vlasy a uctívali metalovou muziku jako celek. Pak tu byli pankáči se svými Sex Pistols, Dead Kennedys, natuženými číry, vztyčenými prostředníčky a fuck off na rtech. Pohrobci hippies, sdružení zpravidla na gymnáziích, oblékali batikované haleny, nosili lennonky a zalamovali palce na folkových sedáncích. Nu a v rytmu neškodného prorežimního diska se svíjeli tak zvaní veksláci v plísňových mrkváčích a s melíry. Společně u toho pravdaže popíjeli colu u jednoho stolu.
Jedna subkultura nám v tomto výčtu chybí. Podmračení navenek, citliví uvnitř. Rozjitření potomci velkých romantiků typu Karla Hynka Máchy, kterým byla vzdálená agrese a pivní buranství metalu a cizí okázalý nihilismus punku. Chtěli rebelovat, dát najevo svou odlišnost, ale zároveň se nestyděli za své city. Pro ty na počátku osmdesátých let vznikla ve Velké Británii kapela Depeche Mode. Kromě chmurné a přesto výrazně melodické hudby zaujala především výraznou image čtyř mladíků s nakratičko ostříhanými hlavami v černém koženém oblečení. Její příznivci se v Československu označovali výstižně: depešáci.
V tehdejší době vládla mezi subkulturami řevnivost srovnatelná s půtkami Monteků a Kapuletů. Poctivá nenávist. Asi nejsilněji to bublalo mezi depešáky a metalisty. První o druhých posměšně mluvili jako o primitivech, jejichž hudba zní, jako když spadne výtah s nádobím, druzí zase kontrovali říkankami typu „Černá barva, barva smrti, depešáky metal drtí“, a nazývali fanoušky DM zženštilými cukroušky. Při vzájemné konfrontaci docházelo i na ruční výměnu názorů. Prostě buď depeš, nebo veteš. Nic mezi tím.
Dnešní fanoušci metalu jsou o poznání tolerantnější. Co jim také zbývá, když někteří jejich miláčkové v rozhovorech hovoří o ovlivnění zvukem Depeche Mode či rovnou na své album zařadí skladbu z jejich repertoáru.

Proč právě oni?

Valnou část kultu kolem Depeche Mode pomáhali vytvářet samotní členové skupiny. Kromě nezaměnitelné hudby se strefili do požadavků posluchačů s melancholickými a sebezpytnými texty. To vše okořenili chytlavou image čtyř zadumaných přemýšlivců. Velmi výrazně se na vizuální stránce kapely podílel i renomovaný fotograf Anton Corbijn. V jejich mediálním obrazu se mísila chladná nezúčastněnost s erotizujícím napětím. To vše zapříčinilo, že Depeche Mode si zamilovali především inteligentnější posluchači, kterým nestačilo konzumovat střední proud. Očekávali od hudby, že jim pomůže odpovědět na některé otázky. Depeche Mode se to podařilo - nabízeli odpovědi.

JINDŘICH GÖTHI

„Prožíval jsem období, kdy jsem četl básničky a byl jsem ten rozervaný romantik. A najednou mi do toho přišla kapela, která říkala přesně to, co jsem v té době cítil,“ říká Filip Macháček, jeden z lidí, kteří se svého času velmi aktivně podíleli na akcích spojených s hudbou a fanoušky britské čtyřky.
Další důležitou věcí je, že Depeche Mode byli vždy kapelou čtyř silných individualit. Každý člen měl ve skupině svoje místo a není náhoda, že po odchodu klávesisty, producenta a aranžéra Alana Wildera se začal do té doby nedotknutelný kolos poněkud drolit. „Od jeho odchodu již Depeche Mode nezní tak výlučně, ale spíš jako pokus producenta každé nové desky udělat jejich hudbu po svém,“ říká Mirek Jindřišek alias Mirage, pořadatel akcí spojených s fanoušky Depeche Mode a syntezátorové muziky vůbec.
V roce 1988 se stal zázrak - milovaná čtveřice odehrála koncert v Praze. Depeche Mode byli v té době na absolutním tvůrčím vrcholu. Fanoušci, kteří si o svých hrdinech v té době nábožně četli v článcích přeložených z německého Brava, je najednou spatřili na vlastní oči. Zážitek, který donutil milovníky DM zakousnout se do jejich světa ještě mnohem hlouběji. Skalní fanoušci se ještě více semkli, vytvořili komunitu, společně poslouchali písničky, na burzách skupovali desky, se slovníkem v ruce překládali texty. Žili svou milovanou kapelou čtyřiadvacet hodin denně. To vše dohromady vytvořilo fenomén, kterým se nemůže chlubit snad žádná jiná kapela. Depeche Mode se jakoby stranili okolí a vytvářeli si svět sám pro sebe. Mnohdy zjednodušený, místy až kýčovitý či okázalý, nicméně originální a rozpoznatelný. Jejich věrní fanoušci tento postoj instinktivně vycítili, pochopili a vzali za svůj.

Cesta na měsíční krajinu

„Dnes už to není tak žhavé. S internetem skončila potřeba kopírovat a překládat si články ze zahraničních tiskovin, pocit spiklenectví je pryč,“ vysvětluje Macháček. „Přestal vycházet i oficiální fanzin Bong,“ dodává Tomáš, jeden z někdejších členů fanklubu Depeche Mode Friends, dnes už rovněž nefunkčního.
„Hlavní náplní DM Friends bylo vydávat časopis s novinkami o dění v kapele, pořádat srazy a sdružovat fanoušky. Ti se ve větších městech mimo Prahu sdružovali v tzv. LOMech (zkratka Landscape Of Moon, což znamená měsíční krajina),“ vysvětluje Tomáš. „Jednou za dva měsíce se členové LOMu sešli v nějaké hospodě se sálem, nanosili aparaturu a přes sobotu a neděli si společně pouštěli hudbu a debatovali o ní.“
Asi největší a po tom pražském také nejzásadnější LOM fungoval v Písku. Ústřední postavou byl Dáňa Stýblo, který před čtyřmi lety tragicky zahynul při výkonu služby -pracoval jako policista. Dáňa mimo jiné v roce 1991 zorganizoval první celostátní sraz fanoušků Depeche Mode. Konal se v kulturním domě v Písku a přijelo na něj asi 1500 lidí. Tehdy vznikla myšlenka táborů DM Friends, což je další z akcí, které v ČR pro fanoušky Depeche Mode fungovala.

Černá vlajka vzhůru letí

„Když Dáňa a členové píseckého LOMu viděli, jak ohromný úspěch měl sraz, napadlo je uspořádat týdenní stanový tábor v jižních Čechách. Nic na způsob CzechTeku, ale dokonale zorganizovaná akce s ubytováním, aparaturou, pronájmem pozemku a dalšími věcmi,“ líčí Filip Macháček.
Vznikla z toho počínaje rokem 1991 tradice. „Nešlo jen o společný poslech muziky, ale i o setkání vynikající party kamarádů. Častá byla účast lidí ze Slovenska a dalších cizinců,“ říká Macháček. „Dokonce na jeden tábor přijel i Američan. Tvrdil nám, že takový mejdan ještě nezažil,“ říká Tomáš.
Ani tyto akce se neobešly bez konfliktů: podle Macháčka začaly rozepře paradoxně v okamžiku, kdy na tábory začali jezdit ortodoxní příznivci Depeche Mode, kteří odmítali poslouchat cokoliv jiného. „Jeden tábor vyvrcholil hromadnou rvačkou, kterou vyvolali tihle skalní, kteří tvrdě vyžadovali, aby se hrály jenom písničky Depeche Mode. Přitom na akcích tohoto typu se běžně poslouchaly i kytarové kapely, Joy Division, U2 nebo třeba Placebo.“
Tábory běží dodnes, ačkoliv, jak potvrzuje i Mirek Jindřišek, již postrádají dřívějšího ducha. V polovině července roku 2006 se v kempu Soutok u Putimi uskuteční již 15. ročník tábora příznivců Depeche Mode.
Zatímco pro fanouška z přelomu osmdesátých a devadesátých let znamenala hudba jeho oblíbené kapely odrazový můstek k náročnějším, progresivnějším stylům, dnes je tomu spíše naopak. Současní fanoušci zabředávají do osmdesátých let a často odmítají sledovat, co se na současné hudební scéně děje.

Historie Depeche Mode

V roce 1980 založila v britském městě Basildon trojice Vince Clarke, Andrew Fletcher a Martin Gore skupinu Composition Of Sound. S příchodem zpěváka Davida Gahana kapela změnila název na Depeche Mode a o rok později vydala debutové album Speak & Spell. Bylo plné rozjásaných syntezátorových písniček s chytlavými refrény, které od tehdejší diskotékové muziky odděloval jen potemnělý a kovově znějící Gahanův vokál. Výhradním tvůrcem repertoáru se postupem času stal Martin Gore. Trojice se rozrostla o vynikajícího muzikanta Alana Wildera a začala skládat zadumané a chmurné písničky, postavené na ostrých syntezátorových aranžích, netradičních postupech a nosných, ovšem nikoliv vlezlých melodických linkách. Nejplodnější časy formace zažívala v průběhu osmdesátých let, kdy vydala dnes již klasická alba Some Great Reward (1984), Black Celebration (1986) aMusic For The Masses (1987). Naprostého uměleckého vrcholu pak dosáhla v roce 1990 deskou Violator.
Do deváté dekády Depeche Mode nakročili tvrdým albem Songs Of Faith And Devotion (1993) s názvuky rocku a gospelu, ale také s první vážnou krizí. Zpěvák David Gahan propadal depresím, zápasil s drogovou závislostí a dokonce na pár okamžiků upadl do klinické smrti. Neutěšenou situaci ve skupině podtrhl odchod Alana Wildera. Depeche Mode však ustáli i tyto rány osudu, za Wildera náhradu nehledali a rozhodli se pokračovat ve třech. Desky Ultra a hlavně Exciter však dokumentovaly tvůrčí vyčerpanost. S letošním albem Playing The Angel se však Depeche Mode podařilo úspěšně navázat na svá nejlepší díla.

Jak jsem potkala Depeche Mode

V roce 1988 přijeli do Prahy kvůli focení inkognito dva členové Depeche Mode - Martin Gore a Andrew Fletcher a s nimi fotograf Anton Corbijn. Fanouškům nezůstal jejich pobyt utajen a rozhodli se je v Praze vystopovat. Byla mezi nimi i Andrea M.: „Dozvěděli jsme se, že se ubytovali v hotelu Fórum a okamžitě jsme tam běželi. Jenže jsme byli všichni oblečení v černém, takže nás hotelový personál prokoukl a vyhodil. Šli jsme se převléct, abychom nebyli tak nápadní a vrátili jsme se k hotelu, kde nám řekli, že před chvílí odjeli bílou sierrou fotit do centra Prahy. Co teď? Dvě kamarádky pravily, že se od Fóra nehnou. Já ještě s jedním kamarádem jsem se vydala do města, že je zkusíme někde potkat. Napadlo nás Staré město a vydali jsme se na Staroměstskou, jenže jsme popletli tramvaj a místo na Karlův most jsme přijížděli ke kavárně Slavia. A najednou jsme viděli Gorea a Fletchera, jak jdou po Národní třídě. Začala jsem brečet štěstím, vystoupili jsme z tramvaje a letěli za nimi. Lámanou angličtinou jsme jim říkali, jak je máme rádi a pořád jsme za nimi nenápadně šli. Najednou se zastavili u refýže, kde měl Martin Gore nastoupit do tramvaje a odjet, přičemž Corbijn to chtěl fotil. V tu chvíli jsme si všimli, jak se k Národní třídě blíží skupina punkerů. Chytli jsme Fletchera a začali ho přesvědčovat, že jestli je poznají, zbijou je. A nabídli jsme se, že je odvedeme do bezpečí. Já jsem celou cestu brečela a Fletcher mě uklidňoval. Pak jsme se vrátili před hotel, kde pořád čekaly kamarádky a vůbec nevěřily, že jsme Depeche Mode opravdu potkali.“

zdroj: časopis Instinkt č.49
*doplnil Dangerous