Martin Gore: U některých klipů si připadám trapně

Rok 2001. Martin Gore, zmôžený stresem z poskytování rozhovorů, jinak textař a hudební mozek britské popové skupiny Depeche Mode, hovořil se Spiegel Online o tehdy novém albu „Exciter“, starých klipech a koncertu Britney Spears

Pane Goree, vypadáte unaveně, špatně jste se vyspal?
Ne, ale ten maraton rozhovorů u příležitosti našeho nového alba je zatraceně namáhavý. Připadám si víc vyřízený než po koncertním turné.

Kde po 20 letech existence Depeche Mode ještě berete tu sílu a motivaci psát nové skladby?
Těch hodně přestávek, které děláme, je velmi důležitých. Po našem posledním turné v roce 1997 jsme dva roky nedělali nic. To je skutečný luxus, ale je to zároveň důležité proto, abychom se nezbláznili z kolotoče deska-turné-deska-turné. Nápady na nové skladby přichází, když jsem sám a ve správné náladě.

Je pro vás psaní určitým druhem terapie?
Dá se to tak říct, ano. Má manželka vždycky říká, že neumím dvakrát dobře dávat najevo své pocity. V tom má pravdu. Někdy mám pocit, jako bych měl v hrudi zátku. U psaní se uvolní a pak to ze mne jen tak vybublá ven. Texty, které píšu, jsou velmi intimní. Z toho pak může ledacos vyčíst i má žena.

Po poslechu vašeho nového alba „Exciter“ se nabízí otázka kde jsou hity. Všechny písně znějí velmi klidně, až skoro sterilně. Máte nový koncept?
Každý má vlastní vkus. Vy říkáte, že ty písničky znějí klidně, včera mi někdo říkal, že v sobě „Exciter“ skrývá pět nebo šest potenciálních singlů. Já to nemůžu srovnávat, protože jsem každou píseň slyšel aspoň 15.000 krát během fáze jejího vzniku. Po ukončení produkce pro mě album zní celistvě a vyváženě. Teď budou mít poslední slovo kupující.

Ústředním tématem alba je temná strana lásky. Může být láska nebezpečná?
Samozřejmě. V písních přece popisuji osobní zkušenosti. Vedle lásky jde také o mučení a trápení se. Zkrátka všechny ty hry, které s sebou láska přináší. Jde o to ztratit kontrolu. Rád probírám všechny strany lásky, protože na ni neexistuje žádný univerzální návod.

Tím se dostává na povrch docela hodně z Vašeho nitra. O čem byste nikdy nepsal?
Každý má svou skrytou část, o které nepíše. Umění je v tom napsat ty písně tak, aby je mohl zpívat Dave. Jsou přece psané pro něj.

Vyjadřuje Dave někdy nějaká přání, když pro něj píšete písně?
Ne skutečně. Když nepracujeme společně, nemáme žádný kontakt. Žijeme v úplně jiných světech. Když jsem mu přehrával první tři, čtyři písně z „Exciter“, byl jsem dokonce opravdu nervózní, protože jsem nevěděl, jestli se budou Daveovi líbit.

Jaký je podle Vás nejlepší důvod pro to dělat rock'n'roll?
Dave vždycky říká, že ten nejlepší důvod je zároveň tím jediným: svoboda. I když tak svobodný zas úplně není, protože přece zpívá písničky, které pro něj píšu já. Ale ve svých interpretacích skladeb má úplně volnou ruku.

V popovém byznyse se držíte přes 20 let. Co cítíte, když se podíváte na staré klipy Depeche Mode z 80. let?
Naštěstí měl většinu klipů na starost Anton Corbijn. Je zárukou kvality. Přesto si u některých klipů připadám trapně. Když vidím, jaké účesy máme v klipu „Master And Servant“, musím se opravdu smát. Vypadáme jako gumová prasátka. Také si dobře vzpomínám na režiséra, který točil klip k „Get The Balance Right“. Byl úplně nervózní a nevěděl, kdo z nás byl zpěvák. Pak si vyhlédnul Alan Wildera. Proto je v tom klipu vidět skoro jen Alan. My ostatní jsme pro něj byli jen statisté.

V 80. letech experimentovali Depeche Mode s černou barvou. Nosili jste černé oblečení, v klipech jste působili záhadně. Hloubka, kterou jste tehdy hledali, jste ovšem našli až v 90. letech. Je to důvod, proč dnes Depeche Mode působí seriózněji?
To vše se nestává ze dne na den, ale jedná se o proces učení, kterému jsme museli čelit celá ta léta. Vyrostli jsme a dopěli. V každé desce, kterou jsme nahráli, je víc optimismu, než v té předešlé. Proto poprvé nemáme žádný temný obal, ale barevný. Má to znázorňovat naší naději. Také nové klipy jsou poprvé všechny barevné. Je to milník v naší kariéře.

Dá se k tomu přičíst i to, že se otvíráte novým hudebním stylům. V Los Angeles Vás nedávno spatřili na koncertu Britney Spears.
Oh, že jsem o tom vůbec někomu něco říkal. Teď na to všichni zavádí řeč. Byl jsem tam se svými dcerami. Jedné je pět a druhé devět. Milují Britney Spears.

Líbilo se Vám, co jste viděl?
Byl jsem překvapený, to přiznávám. Původně jsem chtěl jen doprovázet své dcery, jako každý dobrý otec. Ale ta pódiová show, pár písniček a hlavně kouzlo Britney se mi docela líbili.

Vypadá to, že jste se stal skutečným fanouškem. Kradete svým dcerám tajně cédéčka?
Tak to samozřejmě nedělám! Ale fajn, hlas má dobrý a byla legrace vidět ten koncert očima svých dcer. A v celém tom haló okolo dívčích a chlapeckých skupin je jednou z nejlepších. S nášivkou Britney Spears na bundě mě však do budoucna stejně neuvidíte.

Autor: Stéfan Picker-Dressel