The Spin Interview: Dave Gahan

Po zkušenostech s megahvězdnou popularitou, drogovou závislostí, uvězněním, umřením na pár minut si zpěvák Depeche Mode Dave Gahan udělal na mne trochu času a přišel s jeho dekadentním odkazem: "Popravdě řečeno, jsem jen obyčejný feťácký alkoholik."

Phoebe Reilly/Spin

Dave Gahan se obává času. Ne právě teď, ale obecně. Po práci na jeho druhém sólovém albu, výstižně nazvaném Hourglass, sedí teď frontman synth-popové legendy Depeche Mode na rohu pohovky a zapaluje první z několika cigaret.

"Cítím, že chci být někde, kde stále ještě nejsem," vyznává se, "Mám pocit, jako že bojuji s hodinami."

To že 45 letý zpěvák je zkušený to právě teď, po téměř třech dekádách ve skupině a po prodaných více než 72 miliónech alb, není žádným překvapením, vzhledem k tomu jak tenhle Angličan (z londýnského předměstí Basildon) strávil většinu času v letech devadesátých, závislost na heroinu, odcizení od přátel z kapely, žíjící se svými přeludy v Los Angeles. Hned potom co Depeche dosahovali vrcholu popularity, chtěl Gahan v podstatě zastavit čas. V roce 1995 si podřezal žíly v hollywoodském hotelovém pokoji, rok na to se předávkoval heroinem a kokainem, což ho dostalo na dvě minuty do klinické smrti.

Jenže o dekádu později, ve vlastním útulném nahrávacím studiu na Manhattanu, kde stěny jsou vyzdobeny velkými černo-bílými fotografiemi jeho ženy a tří dětí a napoličce malé krabičky s podobou dalších členů Depeche Mode. Gahanova radost je nezpochybnitelná. Neřekne jediné špatné slovo o kolegovi ze skupiny Martinu Goreovi, který se odmítal dělit o psání skladeb pro Depeche po dlouhá léta, což dovedlo Gahana k nalezení uspokojení této potřeby na prvním sólovém počinu, chladně přijatém, Paper Monsters. Gahan raději hovoří o svém nadšení pro Hourglass a obtížném sestavení pořadí skladeb na seznamu: "Věděl sem čím začít a kde bude konec, ale jak to půjde mezi, to bylo docela nejasné." říká v souvislosti se skladbou, která hypnoticky a drtivě otevírá album, "Saw Something." Gahan se usmívá a dodává: "A to je přesně metafora pro můj život."

Vypadáš opravdu nadšený novým albem. Jak ho porovnáváš s tím předchozím?
Jsou naprosto odlišné. S Paper Monsters to bylo na způsob, "Já chci udělat něco, ukázat se." Teď sem pracoval s tématem ubíhajícího času. Necítil sem žádný tlak. Nahrání pár mých vlastních písní pro Depeche (na album Playing The Angel) to mi dodalo sebedůvěru. Dlužím mnoho Martinovi, protože po léta jsem zpíval jeho písně, což mně naučilo, jak rozvíjet píseň, jak vytvořit atmosféru, jak do té písně vložit sám sebe. Začal sem skutečně hledat můj vlastní hlas. Nehodlám tvrdit, že je to ta nejlepší deska jakou sem kdy dělal, ale rozhodně je tou s kterou se cítím příjemně, samozřejmě více než s Paper Monsters.

V minulosti jste ty a Martin používali tisk k vyrovnání se jeden s druhým, ale ty teď zníš jako, že ho máš opravdu rád.
Přenesli jsme se přes to, myslím. Poslední turné bylo skvělé, užili jsme si to skutečně dobře. Cítil sem ho na mé straně po celou dobu, Uvědomil sem si pozici v které on je po 27 let a tlak, který musí snášet. Musí být těžké psát písně a někdo jiný je zpívá za tebe. Teď vidím, že problém způsobila moje frustruce vlastními omezeními. Už si nikdy více nemohu hrát na oběť. Myslím, že soutěživost tam vždy bude, protože to klíč k tomu co Depeche Mode jsou.

V dokumentárním filmu Depeche Mode 101, jsi říkal, že si byl šťastnější mezi regálama v supermarketu než být v hudební skupině, je to pravda?
O, ne. Myslím že to byl jeden z těch lehkomyslných komentářů, které vznikaly na konci turné. Bylo zábavné, sledovat jak nám roste budova přímo před studiem. Šlo to tak rychle, a ti chlápci skutečně tvrdě pracovali. Vždy, když jsme potom měli ve studiu s něčím problém nebo si stěžovali, pomysleli jsme si : "Tam venku je skutečně tvrdá práce". A dělat hudbu? To je zábava...

Jako k smrti přesvědčenému rock'n'rollovému fanouškovi, Ti nepřišlo zvláštní, že jsi frontman nejslavnější synth-popové kapely na světě?
Vždycky jsem měl toto dilema. A rovněž to vždy bylo trnem pro ostatní v kapele. Vyrůstání v kapele je podivné - setrváváš v tom, co si myslíš, že jsi. Ale co jsem si vzal z Depeche Mode byla ta punková etika, že nemusíš být zrovna hotový muzikant. Když dostaneš nápad, tak to prostě uděláš. Dokonce i přesto, že používáme syntezátory, stále ještě máme tenhle druh etiky, protože můžeme snadno nahrávat náš materiál...

Pokračování:

V časech Songs of Faith and Devotion. jsi do sebe nasákl grunge, nechal ses tetovat, narůst dlouhé vlasy, měl jsi skutečnou drogovou závislost.. Co Tě inspirovalo k této přeměně?
Stal jsem se parodií sebe sama. Nemyslím že ta přeměna se stala přes noc. Abych řekl pravdu, byl jsem obyčejný narkoman a alkoholik. Možná v některých bodech jsem se cítil být něčím odlišným, či výjimečným a zřejmě během období Songs of Faith and Devotion jsem se svezl tímto vlakem až do konečné stanice. Bylo tam spoustu zábavy a pak náhle nic. Turné skončilo a já jsem se vracel domů s těžkou závislostí a to vše ve mě zůstalo.

To turné vás si také vyžádalo odchod Alana Wildera, a Andy Fletcher oznámil nervový kolaps. Co se stalo?
Dosáhli jsme vrcholu v našich slabostech. Bylo to příliš dlouhé, a dosáhli jsme toho nejvíc co bylo možné : letadla, limuzíny, exkluzivní hotely, osobní asistenti. V zákulisí byly zvláštní prostory pro každého člena kapely, osobní šatny, stejně tak jako šatna pro kapelu. Při pohledu zpět, bylo to udělané tak, že každý mohl být od ostatních izolován ve svém vlastním světě. V zákulisí, přál bych ti vidět to množství různých mejdanů v oddělěných pokojích. Je to už stará historie, ale pravdivá. Všichni jsme byli skutečné oběti toho turné.

Když jsi si podřezal žíly v roce 1995, čekal jsi že tě členové kapely podpoří víc než nakonec udělali?
Ne. Myslím že kdybych je přímo o něco požádal, asi bych to dostal. Bylo to prostě mou vlastní neschopností dát najevo co jsem chtěl nebo potřeboval, protože jsem nikdy doopravdy nevěděl, co vlastně chci.

Ten incident s předávkováním rok poté, připomínal Kurta Cobaina. Myslel sis tenkrát že jeho smrt byla zanechání odkazu?
Ne. V polovině 90 let všude kamkoliv sem se otočil, někdo umíral. To nebyli jen lidé z kapel. Byli to i lidé se kterýma jsem se stýkal. V těch chvílích sem si myslel "Měl bych se vydat tou cestou". Nebyla to žádná předstíraná snaha se sám zničit, ale rozhodně jsem tady už nechtěl být. To nemělo co dočinění se setrváním v kapele. To byla opravdu poslední věc, která by mi dělala starosti. Vzpomínám jak mi Martin volal během nahrávání Ultra. Byl jsem v hrozném stavu, po zatčení a v průběhu soudním řízení, a Martin povídá "Hodláme dokončit tu nahrávku společně? Nebo jí mám dokončit jako svou vlastní". A já na to "Tak co ti na to mám do prdele říct, já mám skutečné problémy."

Tvé srdce se zastavilo na dvě minuty. Když jsi byl oživován, vzpomínáš si, že bys viděl Boha nebo bílé světlo?
Když sem se vracel zpět, vše co bylo v mé mysli bylo povědomí, že musí mít kontrolu nad mým životem, ale ne doopravdy. Nerad bych vybíral cestu pro někoho dalšího, ale jen pro mně, a ta byla jen jediná. Potřeboval sem vzít sám se tak daleko, abych zjistil, že to není to co sem chtěl.

Co je Tvou neřestí teď?
Pravděpodobně TV. TV a čokoláda.

Když mluvíme o televizi, kdyby Ti bylo nabídnuto účinkování v reality show, co bys odpověděl?
Dobrá, ve skutečnosti mi to bývá nabízeno, a já to považuji za druh urážky. Pár let zpátky, byla show v Anglie, která vyžadovala žít v nějakém domě měsíc. Odpověděl sem v tom smyslu: "Víš co? Já nejsem zoufalec, na to zapomeňte." A křičel sem na svého manažera. Jindy zas mi bylo nabízeno dělat něco v mém domě v New Yorku, ale není nic co by mně přimělo dělat něco takového. Je jedna taková show, kterou sem já a můj syn zachytili v TV, je to s chlápkem z Poison [Bret Michaels' Rock of Love] a já se na ní nemohu přestat dívat, ale protože to sleduji způsobem "Jak ten chlápek přemýšlí" doufám, že se nebere tak vážně jak to předvádí v této show. Pro mne je to ničení tajemna kolem hudby.

Myslíš, že by Depeche Mode byli tak úspěšní, kdyby původní člen Vince Clarke neodešel v roce 1981, kdy následně založil Yazoo?
To je opravdu těžká otázka, ale poctivě odpovídám, že ne. V té době to byla velká rána. Ale pokud by Vince neodešel, Martin, a to mohu říct, protože Martina znám, by nikdy nebyl nucen psát a on by to psaní skutečně uložil k ledu. Martin měl jednu píseň pro druhé album, kterou napsal když mu bylo 13 nebo tak nějak, a zbytek jsme nahráli a dali dohromady ve studiu. Ale pokud by Vince zůstal, neumím si představit, že bychom mohli jít ještě dál. Nemluvil sem s ním 15 let, možná ještě víc.

Depeche nabrali temnější směr, když odešel. Můžeš říct, že určité písně - jako "Master and Servant" udělaly S&M více přístupné mainstreamu?
Pravděpodobně. To je něco s čím jsme si vždy pohrávali. Já samozřejmě jako interpret. Má jedna tvář chce milovat, být starostlivý otec, ale druhá tvář je hříšné zvíře, které pokud nevypustím ven, tak se zblázním. A konečně mám takové kousky i na Hourglass v "Use You" a "Deeper and Deeper."

Martin si opravdu vyhrál s jeho koženými podvazky a outfitem "nahoře bez". Nešlo ti někdy na rozum to jak se obléká?
Neustále. Ale teď už ne. Mám rád zůsob jakým se teď obléká. A mám rád jeho čepici. V raných dobách, Alan a já, jsme mu často schovávali jeho klobouky, protože jsme nechtěli být s ním viděni.

Která éra nebo moment v Depeche Mode tě zaráží?
Těch je. Prostě jdi na YouTube, vyťukej "Depeche Mode" a tam jich najdeš mnoho. Koukám na záležitosti kdy mi bylo 19 a jsme zhrozen jak mladý sem byl. A s Internetem, samozřejmě, všechen materiál, který sem si myslel, že by měl být zapomenut je znovu vytažen.

Co Ti teď nejvíc vadí na současné pop kultuře?
Že nejsou už vůbec žádná omezení, kolik můžeme dostat o jedné osobě informací. Ať už je to Anna Nicole, Brad a Angelina - Kolik ještě dalších věcí můžeme číst o Britney Spears? Nemohu si pomoc, ale sem vystaven všem těm magazínům, když stojím ve frontě v obchodě, to mi naprosto vadí. A potom zjistíš, že mluvíš o tom co tam píšou s ostatními, a dojde ti ´sakra co to dělám, já tu mrhám svým životem.´

Čí kariéru by sis právě teď nechtěl užívat?
George Bushe. Ačkoliv mne svým způsobem fascinuje, ale on vytváří opravdové problémy. Když cestuji po Evropě, tak slyším: "Ou, ty žiješ v Americe" To je pro mne smutné. Mělo by to jít jinak. My bychom měli vést.

Řekl si "My". Žiješ v Americe 15 let, nestýská se Ti po Anglii?
Stýská se mi po dobrém fish-and-chips. Lidé my říkají, že sem se stal velmi americkým, ale já sem s tím spokojen, protože to je vždy výzva pro mne. Vyrůstal sem v Anglii, kde mi bylo neustále vštěpováno, že sem nic. Amerika, pro mne byla místem, kde nápady jsou příjmány a podporovány. Později sem se stal větším patriotem, než sem kdy byl. Když se dostanu do sporu, a to je velmi často, s mým synem o Americe versus Anglii, tak vždy jako první říkám: "Ale jdi, to nemůžeš porovnávat, my máme Stones, Beatles, Led Zeppelin, Pink Floyd a Depeche Mode!"

Potvrdily se někdy řeči, že skupina KMFDM je zkratka "Kill Mother Fucking Depeche Mode"
Myslím, že je to tak. Oni jsou z Německa, že? Ano, protože nás tam mnoho lidí miluje, tak je tam také určitě mnoho lidí, kteří nás nenávidí.

Které cover verzi Personal Jesus dáváš přednost, od Marilyn Mansona nebo Johnny Cashe?
Johnnyho Cashe! Není lepší kompliment. Je to skvělá verze obnažená na tu nejzákladnější formu. To vždy vypadá lepší.

Je potěšitelné, když slyšíš, že nové skupiny dávají najevo, že jsou ovlivněny Depeche Mode?
Ne zas tak dooopravdy. Myslím, že jsme neustále chváleni mnoho skupinami a to je lichotivé. Ale já neposlouchám moc populární hudbu. Poslední nahrávky, které jsem si opravdu užil, jsou pěkně daleko od toho co dělám - třeba jako White Stripes.

Dokonce ani po 27 letech ve skupině s Martinem a Andym, se nezměnilo to, že se vždy po každé desce objeví spekulace, že to může být vaše poslední. Proč nikdo neřekne: "Ano, zůstáváme spolu, a budeme dělat další desku"?
Dobrá, po skončení turné, jdeme každý svou cestou a v nějakém bodě se sejdeme a diskutujeme o budoucnosti. Vždy je to tak, nemáme žádné plány na ovládnutí světa či tak něco. Ale, ano, jsem si jistý, že uděláme další desku.

Po mnoho let si hořknul tím, že si nemohl psát písně pro Depeche Mode. Proč si čekal se sólovou kariérou až do roku 2003?
Měl sem dobrý důvod. Prostě sem nevěděl co to je. Byl sem spokojený s pozicí v jaké sem. A kdo by nebyl, že? Zpíval sem skladby jednoho z nejlepších skladatelů naší doby. Ale já sem utvářel výraz během jejich prezentace, a to mne unavovalo. Nebyl sem inspirován a nemohl sem jít a obviňovat za to někoho jiného. Musel sem sedět a říkat "OK, co s tím mohu dělat?" A jeden den jsem tady byl (v New Yorku) s Knoxem Chandlerem a vyhrknul sem: "Mám pár nápadů na písně, ale nemám je opravdu rozvinuté, můžeme si na to spolu sednout?" Od té chvíle jsme pracovali na Paper Monsters.

Byl Martin přístupný tvým příspěvkům na Playing The Angel?
Byla tam opatrnost u Marta i Fletche. Fletchův způsob podpory byl více hlasitý. Poslouchali jsme ty písně a Martin řekl něco jako: "Není to špatné". To bylo to nejvíc dobré co z něj lze dostat. Ale pro mne to znamenalo okay. Bylo cítit, že jsme tým a to bylo více důležité než cokoliv jiného.