Depeche Mode 23.1.2006 - Praha

Koncert Depeche Mode v Praze máme za sebou. Jaké to bylo?

1. Příchod do haly:

Sazka aréna v Praze je ohromná a už to bylo předzvěstí něčeho velkého. Organizace proběhla v naprosté pohodě, nedocházelo k žadným davovým excesům. Sice jsem musel vyhodit ze svého sedadla č. 18 v sektoru 112 člověka, který se domníval ze je sedadlo jeho, ale pochopil jsem jej, ja jsem se taky nejprve rval do sedadla s číslem 18 než mi někdo vysvětlil, že to jsem v sektroru 111:-) Sektory na sezení mají jednu výhodu. Je jistota že dobře uvidím a nebudu na pospas okolního davu, sedadla přesně vymezují každému prostor. Má to však jeden háček. Sedadla jsou napresovaná tak, aby se tam vešlo co nejvíce lidí, takže jsou neskutečně úzká (i pro mně coby hubeného člověka), takže si nedokážu představit, jak se tam napěchuje někdo s nadváhou, natož třeba vyloženě obézní. Druhá potíž spočívala v tom, že sedadla po sklopení do sedací polohy nabízejí opravdu velmi malý prostor na nohy, takže velmi trpí vaše kolena, nemluvě o tom, když se posadí někdo před vás a prudce se opře. takže během předkapely jsem stále uvažoval, jak vydržím tak dlouho sedět a přemýšlel jsem, jak se k tomu postaví ostatní, když si stoupnu. Byť nejsem nějaký divoký koncertní pařmen, přeci jen sedět na koncertě jak v divadle přijde hloupe i mně.

2. Předkapela:

Předkapela mi byla zcela cizí, neznal jsem ji, takže jsem ji bral jako povinný test aparatury. Jediné čím mě zaujala byla basová linka, která se dala poslouchat a řekl bych, že byla solidně obšlehnutá od The Cure. Zpěv mě nenechal na pochybách, že pro tuto kapelu jsou The Cure zřejmě inspirací, nicméně musím říci, že to bylo celé takové amatérské, až školácké. Zpěvák kytaru drtil tak, že nebylo slyšet jak jej, tak pomalu ostatní hudebníky, takže jsem byl neskutečně rád, když zpěvák kytau asi po třetí písni odložil. Pak už to docela šlo. Ale jak říkám, tahle skupina mi fakt nic neříká, takže jsem spíše fakt přemýšlel, co s tím nepohodlným sezením. Během předkapely se stále hala naplňovala a po odchodu předkapely byla již hala naplněná k prasknutí. Schválně jsem koukal a hledal prázdné místečko a k mému potěšení jsem žádné nenašel. Však byl taky koncert naprosto vyprodán, takže 18 000 lidí tam bylo zřejmě určitě.

3. Přestávka po předkapele:
Snažil jsem se odlehnout uším po velmi hlučné předkapele a nervózně jako všichni kolem čekal, kdy to konečně příjde. Odkrývání aparatury pro DM a různé drobné dolaďování bylo snad nekonečné. Přede mnou sedící týpek ve mně budil naději, že nebudu tím kdo začne stínit stáním (pro které jsem byl už pevně rozhodnut) první. Už během té přestávky vstával, vyřvával a tleskal. Po stoupnutí se sedačka zdvihne a člověk má kolem sebe pohodový prostor, což vypadá slibně:-)

4. Příchod bohů hudební scény:

Světla pohasínaji a ozve se prskavý zvuk známý z instrumentální pasáže I Want it All. Hala bouřila a Sektor 112 se zachoval naprosto vzorně a přivítal kapelu zvednutím se ze sedaček, které opravdu nejspíše inicioval týpek přede mnou. Takže nastala řetězová reakce. Škoda že vedlejší sektor 113 nenásledoval příkladu a zůstal sedět. Nevím jak to bylo v ostatních sektorech na sezení, tam už jsem nedohlédl. Intro trvalo malou chvilku a už se ozývají troubivé zvuky ohlašující nástup kapely a Dave Gahan začne hned od podlahy odzpívávat A Pain that Im used To. Hala je v euforii, tleská, bouří a tančí. Než přejdu k hodocení kapely, zhodnotím hned na začátku publikum. Jením slovem výborné. Žádná mrtvá místa. Vyloženě davová psychóza ktera přesně kopírovala zpěvákova vyzývavá gesta k tleskání, mávání, k zpěvu nemusel Dave ani vyzývat, hala zpívala sama od začátku do až do samého konce. Jsem rád že sektory k sezení nezahálely za davem stojícím pod pódiem. Jinak slo samozřejmě o mezinárodní záležitost, takže jsem kolem sebe slyšel Slovenštinu i Němčinu, dole v davu byly vidět Maďarská, Polská a dokonce Izraelská vlajka. Tady je jediná má výtka k publiku - tahat sebou vlajky mi příjde hloupé. Fanoušci skupiny nejedou na fotbal ale na koncert, takže mávat v Praze zpěvákovi před očima polskou vlajkou a pak se ji dokonce po něm pokusit hodit mi příjde nesmírně trapné, nehledě na to, že vlajkami dotyční zakrývají výhled těm vzadu. Komu je na koncertě DM, kde jdu koukat na Gahana a spol. příjemné koukat na polskou vlajku před očima. Koneckonců myslím že Davovi stejně ty vlajky nic neřeknou a akorát jej takoví fandové s vlajkama mohou dostat do prekérní situace, že by mohl hozenou vlajku zvednout a mávat s ní. Což by čeští fanopušci vzdávající Davovi hold nemuselo přijít po chuti, když jim zpěvák zamává cizí vlajkou. Ale zpět k věci, zpět ke koncertu samému.

5. Depeche Mode - stále vrcholné forma, hudba nejvyšší kvality, nejlepší kapela všech dob.

Hned v první písni Dave potvrdil formu jak fyzickou, tak hlasovou. špičkový hluboký vokál, který mi potvrdil, že řeči o Davově slábnoucím hlasu a rádoby důkazy v bootlegových MP3 v naprsoto strašné kvalitě jsou jen nesmyslné fámy a škarohlídské povídačky. Dále Depeche Mode potvrzují stále kvalitní tvorbu nové hudby, jelikož jejich nové písně z aktuálního alba byly přijaty se stejnou bouřlivostí jako staré známé hity. Nové písně si s těmito hity v ničem nezadaly a byly přijaty nadšeně a aktivně. Ať už A pain..., John the Revelator, Suffer Well, Precious, Sinner in Me, I Want it All či Macro.
John the Revelator byl odzpíván rovněž perfektně, žádné škobrtnutí v těžké úvodní pasáži nenastalo. Řekl bych že nejlépe live provedení této písně co jsem dosud slyšel (byť to co jsem slyšel před tím bylo právě z těch nekvalitních bootlegu, takže těžko mám s čím regulérně srovnávat.)
Question of Time byl totální nářez, vypalovačka která rozbouřila publikum naprosto dokonale.
Následuje Policy of Truth, Precious, Walking in My Shoes - poslední dvě jmenované jsou obzvláště neskutečným emotivním zážitkem, kdo neviděl, nepochopí. Kdybych se neovládl a nechal emocím naprosto volný průběh, nebyl by vůbec problém nechat ukápnout nějakou tu slzičku.
Jak vidno, set list probíhá dle plánu a teď je prostor pro překvapení - bude Damaged People nebo Macro u kterého si střihne Martin duet společně s Davem? Celou dobu jsem doufal že to bude Macro a mé přání bylo vyslyšeno. Macro je svým způspbem dosti nedoceněná píseň. Já si na ni na albu velmi dlouho zvykal a tak nějak jsem pořád měl pocit, že mi tá píseň nějak nic neříká a takto se vyslovovalo hodně lidí hodnotících PTA. Časem jsem objevil, že Macro ma něco do sebe a to daleko více než Damaged People. A live verze to potuplovala, protože to bylo pro mně největší překvapení večera. Zvuková exhibice vrývající se pod kůži, Martinův žalozpěv doprovázen působivými vlnivými pohyby Dava v pozadí, který při refrénu doplňuje Martinův jemný hlas svým dunívě hlubokým mrazivým vokálem. To vše dohromady dává něco, co považuji za vrchol uměleckého zážitku z elektronické hudby produkované od Depeche Mode, jež nemají konkurenci (a to mám nesmírně rád hodně kapel, ať už Rammstein, De/Vision, Camouflage, The Cure, Dead Can dance, Pet Shop Boys, instrumentalisty jako Oldfielda a pod. ani nejmenuji, ale přes veškeré špičkové kvality jmenovaných nemá na Depeche Mode ani jedna:-).
Po Macro přichází Home, Martinova exhibice. Tento týpek mě celý koncert přesvědčoval o tom, že je živější snad než při kterékoliv předešlé tour a zasloužené ohlasy publika panu Skladatelovi byly dojemné. Tady člověk cítí to, že velký frontman Dave který na sebe publikum váže prostě Martina na pódiu potřebuje. Jinak by tomu prostě něco chybělo - (aspoň já to tak cítím).
Perfektně odzpívaná a odehraná I Want It All a Sinner in me uzavírá jakousi první část kocertu, která prezentovala nové písně proložené pár staršími kousky.
Následuje klasický set starých the best hitů - I Feel You, Behind the Wheel (mistrovké, zvukově dokonalé), World in My Eyes, Personal Jesus a Enjy the Silence.
První přídavek Somebody, Just Cant Get Enought a Everything Count (opět zvukově špičkové aranžmá které mrazí v zádech). Chválím publikum které v krátké pauze nečekalo a skupinu si doslova vydupalo zpátky na pódium.
Po odehrání prvního přídavku a odchodu skupiny jsem si všiml naproti otevřeného východu, kudy spousta lidí opouštěla halu. Zřejmě nepochopili že koncert končí až po rozsvícení haly - a tedy až po druhém přídavku. Jejich chyba. Možná jim jel poslední vlak - nevím. Naštěstí jich nebylo tolik, aby bylo znatelné, že halu někdo vůbec opustil.
Skupina v druhém přídavku předvedla klasickou dojemně rozlučkovou mavající Never Let Me down Again. Bylo skvělé si s kapelou zamávat. Dave si očividně užíval. Už během prvního přídavku chodil na různé části pódia a roztomile mával publiku. Pak přišel bonusek na úplný závěr koncertu - Goodnight Lovers. Nádherné. Jak nemusím Exciter a píseň Goodnight Lovers, tak v tomto případě právě táto píseň plnila přesně ten účel, který plnit měla. Zjišťuji, že je úplně nejlepsí, než něco letmo poslechově odsoudit, tak zajít si na koncert a tam to všem skupina vysvětlí, jak to s danými písněmi, které se nám moc nezdají, je doopravdy a přesvědčí nás, že jsou opravdu skvělé. Prostě Velmi povedený opět dojemný závěr, kdy na vystouplém pódiu stojí Dave a Martin opření zády k sobě a odzpívávají společně s publikem "Like all soul sisters and soul brothers"

6. Show:

Takže úvodní hodnocení + setlist jsem prošel, teď se trochu rozepíšu nad hodnocením celé show.
Špičkově provedené pódium působí monstrózním dojmem. Provedení je ve sci-fi stylu, jak už všichni víme z fotek a záznamů z americké části tour. Skvělé osvětlení + projekce která sníma kapelu v docela sugestivním pojetí - např. u I Want It All je Dave sníman jakoby se odrážel v mírně rozvlněné hladině vody (však taky slova "I see the River..."). Osvětlení je taky skvělé, tvoří perfektní barevnou hudbu do rytmu toho co kapela hraje. Martin je oblečen černě, na zádech černá andělí křídla a do poloviny koncertu má na hlavě šílenou pletenou černou ušanku s kohoutem na hlavě. Venku mrzlo jak na sibiři, tak jsem si myslel že si ji ani nesundá. Ale v hale bylo tak akorát, takže i Dave po první písni odloží sako a později i svou vestu. Co se týče vystoupení Dava - životní forma, bezchybný vokál, klasické pózy, pobíhání po pódiu trhanými pohyby, tančení, tleskání, jak to všichni známe. Prostě perfektní. Takže první mýtus o údajně Davově horšícím se zpěvu mohu klidně vyvrátit.
Vyvrátím i druhý mýtus a to ten, že DM po Alanově odchodu neumějí pořádně hrát a písně mají nudné nezajímave, popřípadě staré aranžmá. Pokud to někdo hodnotí podle bootlegových MP3, může mít tento zkreslený dojem. Ale není to pravda. Zvukově šlo o naprostou špičku. Písně měly kvalitní aranžmá (pokud teda někdo nečeká, že skupina bude předvádět remixy), třeba Everything Counts mě naprosto uchvátila, stejně tak Behind the Wheel. Kapele sluší i živé bicí, které skupině mnozí vyčítají a preferují syntetické bicí. Takže to shrnu - zvuk na špičkové úrovni, špičkové aranžmá písní.
Když už vyvracím mýty, tak vyvrátím i ten o údajně nezajímavém set listu - ten je totiž sestaven mistrně a vše do sebe perfektně zapadá. Řeči o tom, že je třeba vymenit I Feel you a pod. nejsou relevantní, protože na koncertě si každý musí objektivně připustit, že I Feel You je nářez a bylo by škoda jej neslyšet.
Ještě jsem nezmínil třetího člena skupiny - Andy Fletcher nenápadně v koutku dělá něco za svým strojem a faktem je, že jsem si jej všiml za celý koncert jednou a to při velmi vtipném momentu, že jsem se fakt musel zasmát a nevím jestli to Dave také dělá s úmyslem pobavit a nebo vážně představuje člena kapely. Dave přistoupí k Andymu, vyžádá si klid a říká "Lady and Gentelmans, this is Andy Fletcher", načež světlo jedinkrát za koncert rozáří místo kde Andy stojí:-). Přišlo mi to hodně vtipné.

Závěrem dodám, že šlo jednoznačně o událost roku 2006 a koncert se zařadil mezi mé nejlepší zážitky v životě. Aby ne, vidět nejlepsí kapelu na světě je prostě něco. Doufejme že Depeche Mode natočí brzy zase další desku a přijedou opět do Prahy. Snad to nebude zase trvat dlouhé 4 roky.

Ringo