Depeche Mode rozohnili zmrzlá srdce

Vražedný mráz přívital skupinu Depeche Mode na jejich zastávce v Praze. Kapela přesto připravila takovou show, že jejich fanoušci mohli Sazka Arenu opouštět s pocitem, že právě prošli ohnivou lázní.

Jako předkapela se předvedli newyorští The Bravery a nutno podotknout, že jejich první dva songy byly velmi povedené, ale potom začala jejich kytarová muzika s prvky elektroniky nudit a to tak, že velmi. Skončili v půl deváté a technici připravovali pódium pro kapelu jejíž členové vyrůstali v provinčním Basildonu. Pódium ve 80' sci-fi stylu s bicími zářivou koulí a dvěma vesmírnými koráby (v průběhu večera k nim bude připlouvat a zase odplouvat třetí) a projekční plátno, na něm se zatím skvěl Corbijnův opeřený andělíček.
Po deváté hodině se začíná stupňující se Intro.
Jsme již opravdu blízko.
Na zářivé kouli se rozsvítil pozdrav Hello. Tep se stupňuje a dav začíná být nervózní příliv adrenalinu je značný.
Objevují se doprovodní muzikanti Gordeno a Eigner. Řev publika narůstá, hned za nimi Fletch a najednou i Martin L.Gore!
První tóny A pain that I'm used to přichází Dave a hala bouří, vypadá to že po tomhle koncertě bude Sazka potřebovat rekonstrukci. A všichni začínají zpívat rovnou s Davem a skákat.
Jsem docela u vytržení a úplně se slyším jak řvu:

"All this running around, well it’s getting me down
Just give me a pain that I’m used to"

pak následuje "John the Revelator" a znovu se skáče a zpívá.
Někde jsem četl, že se pár lidem zdálo, že ten začátek byl nazvučen potichu, ale možná to bylo tím, že publikum mělo na začátku hodně silné hlasivky, chichi

Jestli do teď to bylo šílenství, aspoň pod pódiem, bohužel neměl jsem čas se otáčet tak nevím jak za mnou a na tribunách, tak teď nastalo úplné bláznění "A question of time" a dav začal skákat a strkat se dopředu. Úžasné si to znovu prožít!
Následuje další klasika "Policy of truth" nadšení nezná mezí a za ní skvěle zahraná a zaranžovaná "Precious" a s Daveova a Martova projevu bylo cítit jak je pro ně tato píseň hrozně moc důležitá a jakoby se v jejich očích leskly slzy.
"Walking in my shoes", Dave v jednom momentu zavrávorá a nezazpívá plně "Keep the same appointments I kept" ale to vůbec nevadí, protože tohle publikum ho svým zpěvem plně podpoří.
Následuje pro Davea moc důležitá " Suffer well" a snaží se aby publikum ji vzalo za svou, což se mu samozřejmě rychle podařilo a nechává rozsáhlé pasáže a refrén zpívat publikum.
Spásná klimatizace a Goreovo "Macro" dodává energii pro příští okamžiky, Martin zpívá a všichni jako by v posvátné úctě ztichli akorát nějáký Mr. G se kroutí a svíjí u Gordenova korábu a v refrénu se přidáva zpěvem k Martinovi spolu s publikem, následuje "Home" a na světelné kouli na, které se stále objevují naléhavé výrazy a slova z písní, září Home v různých jazycích, ale čeština chybí...
Chrámová atmosféra pokračuje i při Daveově "I want it all"
Pak si Mart bere, už po druhé, svou "hvězdnou" kytaru a rozjíží se "The Sinner in me" publikum je ve varu, až hoří, obrazně i doslova, skupinka fanoušků zapaluje trochu větší prskavky, podle množství dýmu skoro dýmovnice a Martin Gore vytřeští oči a vypadá to že každou chvíli doběhne pro hasící přístroj, ale ustál to.
Pak následuje Daveho oblíbená " I feel you" při ní projekce, která sklidila největší aplaus(zasvěcení vědí, chichi) a Dave čím dál častěji přibíhá na dva výběžky na pódiu, a vidí, že tohle publikum ho miluje, Dave ale komunikuje i s lidmi na tribunách, mává jim a vybízí je, dost si to užívá.

Následuje čtveřice klasických hitů Depeche Mode: Behind The Wheel, World In My Eyes, Personal Jesus, Enjoy The Silence
Behind The Wheel - opět skáčeme, tančíme, zpíváme, no prostě paráááááda.
Daveův zpěv při Personal Jesus je úchvatný, dle mně možná nejlepší z celého večera, Dave zpívá hlasem z něhož až mrazí. Dave samozřejmě opět nechává rozsáhlé pasáže zpívat publikum. Ví že to je jeho publikuma on ho ovládá i jakýmkoliv, třeba i nepatrným pohybem.
Po "Enjoy the silence" nás kapela opouští a skanduje se: Depeche Mode, Depeche Mode, píská se, piští se, je to opravdu velký rachot, a skupinka, která se snaží vyvolat "Photographic" nemá šanci. Objevuje se dvojice Gordeno, Gore a slavná balada Somebody, mimochodem, Goreův zpěv mi přišel nejlepší ze všech koncertů, kde jsem ho naživo slyšel. Utřeme slzu a je tu malý kostlivec ze skříně "Just Can't Get Enoungh" aspoň trochu si odpočinou moje hlasivky, chichi, tuhle píseň fakt moc nemusím, ale třeba děvče vedle mně se při ní baví úplně báječně a s ní spousta dalších, "Everything counts" to je jiná káva. Po ní kapela opět odchází a následuje druhý přídavek a to je už tradiční vrchol večera, hit kerý se díky svému koncertnímu ztvárnění stal megahitem: "Never Let Me Down Again" samozřejmě opět plují ruce nad hlavami fanoušků a je to úžasné, mávám rukama a otáčím se kolem sebe, zdá se, že ta energie má snad sílu shodit střechu.......

Závěrečná Goodnight Lovers, v koncertní podobě velmi příjemná finálovka, v objetí dva hlavní hrdinové večera: Dave Gahan a Martin Gore, ukončená závěrečným Gahanovým polibkem Goreovi. SEE YOU NEXT TIME!!!

Byl to nádherný večer.