Recenze na pražský koncert

Na musicwebu byla uveřejněná příjemná recenze na pražský koncert Depeche Mode.

Britští elektroničtí mágové Depeche Mode jsou sakra legenda. A loni vydali sakra dobrou desku, takže získat lupeny na jejich pražský koncert byl sakra kardinální úlovek. A kapela tyto snaživce náležitě odměnila špičkovým uměleckým vystoupením.

Do areálu Sazka arény jsem dorazil přesně ve chvíli, kdy se připravovala předkapela. Před halou už čile obchodovali všelijaké existence s merchandisem DM všelijakých kvalit (mimochodem známka velkého koncertu) a nabízeli od triček přes plakáty snad až k podpultovým extázím s logem milovaných Depešáků. Zamířil jsem skrz ochranku jak u Bílého domu do útrob Sazka arény, kde prodíraje se dalším merchandisem, tentokráte oficiálním, jsem právě slyšel doznívat poslední tóny mladé americké kytarovky The Bravery, kteří přijeli před Depeche Mode profouknout aparaturu. V hale bylo narváno. Jen mě překvapilo, že jsem nepotkal prakticky žádné „opravdové fans.“ Žádné černé kabáty, černé brýle, nic. Jenom hromada lidí, co se chce bavit. Proč ne?

Když byla o půl hodiny později odhalena jakási koule v pravé části pódia, všichni kolem mě se pustili do vášnivé debaty, zda z ní vylezou Depeche Mode, nebo k čemu bude sloužit. Nakonec se osvědčila ve funkci kybernetického průvodce večerem, kdy některým ze svítících nápisů (Pain, Love, Angel, Enjoy, Sex) oznamovala náladu následující skladby a na digitálním displeji posílala do publika vzkazy v podobě útržků textů a všelijakých sloganů. Depeche Mode začali přesně tak, jak jsem očekával, a to druhým singlem ze současného alba, A Pain That I’m Used To. Scapegoat, obětní beránek, sdělovalo nám magické oko. Musím říct, že pro mě šlo o velice příjemné překvapení, neboť hlasové fondy Davea Gahana šly jednoznačně nahoru. Pokračovali celkem svižně skladbou John the Revelator, při které spadla opona s logem nové desky a objevila se (mimochodem nejlépe zpracovaná, co jsem kdy viděl) projekce.

Po pár starších kouscích rozněžnili publikum krásnou minimalistickou baladou Precious (zde jsem byl zvědav, jak Gahan zazpívá ten jemný falzet, zhostil se ho bez mrknutí oka), na kterou navázali kousavým hitem Walking In My Shoes. Další skladba, která vyvolávala v řadách diváctva silnou melancholii, byla pomalá Home, při které se mikrofonu zhostil Martin Gore se svýma smutnýma nalíčenýma očima a na kouli běhalo slovo „Domov“ v několika světových jazycích (mimo češtiny,grr…). Pro následující The Sinner In Me, vypalovačku z nové desky, ozdobil svůj krk Martin Gore kytarou ve tvaru hvězdy a odvedl (stejně jako zbytek kapely) perfektní práci a hned lidem rozproudil v žilách krev zmrazenou skladbou Home. Ale vrcholem koncertu pro mě byla naprosto skvěle vygradovaná dekadentní šílenost v podobě skladby I Feel You, při které se na magické kouli rudě rozzářila tři výmluvná písmena. SEX. Dále Depeche Mode pokračovali Behind The Wheel a World In My Eyes, aby se s publikem rozloučili megahity Personal Jesus (kterou o pěkných pár minut natáhli a „Reach out touch faith“ s nimi zpívala celá hala) a Enjoy The Silence, která se u českých fanoušků těšila takové popularity, že celý refrén odzpívali (včetně mě) sami. Pak Dave poděkoval a kapela se dala na ústup. Ale to ještě nevěděli, že české publikum se nedá tak snadno zapudit, zvláště, když parkovné stálo tři stovky a úschovna bratru kilo.

Při prvním přídavku naservírovali publiku spíše starší skladby z osmdesátých let a když je publikum přivábilo podruhé, zahráli jakoby mimochodem pecku Never Let Me Down Again a na dobrou noc všem fandům skladbu z desky Exciter, Goodnight Lovers, kterou Dave ukončil tichým šepotem. Dobrou noc, milenci v černém.

A jaké jsem měl pocity bezprostředně po koncertě? Výběr skladeb dobrý, výkon skvělý, zvuk čistý (jen na můj vkus mohli na tvrdší skladby otočit volume ještě trochu doprava). Kapela se snažila, Dave Gahan se kroutil, mazlil se s mikrofonem jako s plechovou holkou, Martin Gore na všechny smutně koukal a skvěle hrál na kytaru, Fletch stál za klávesami a vykuřoval. Prostě skvělý večer se skvělou společností. Žádné zbytečné okázalosti, gesta. Jen to, co tam má být. Když jsem se zaposlouchal do rozhovorů lidí odcházejících z koncertu v metru, kralovala jedna okřídlená věta. Zněla „ty vole.“ A já nemůžu říct nic jiného. Takže „ty vole.“

Zdroj: magazin.musicweb.cz